reklama
 
 

Ministři s komunisty v zádech mají problém: Miladu Horákovou a Jáchymovské peklo

14. 5. 2018
Hrozí, že na vládní úrovni zbude na oběti a zločiny totality "tichá vzpomínka". Prezident Zeman ji už teď věnuje 21. srpnu a 17. listopadu.

Na pražském motolském hřbitově, kde se před lety rozptylovaly urny s popelem popravených, se v sobotu konala pieta za oběti komunistického režimu. Akci tradičně pořádala Konfederace politických vězňů. Nebyl na ní přítomen nikdo z české vlády.

A zdá se, že na tom se jen tak něco nezmění.

Protože se schyluje k vládě, které by vyslovila důvěru i komunistická strana. Vymíní si za to nějakou dohodu o funkcích a o programu. Nebude ve vládě sedět, bude jí kibicovat. Vzniká a dost možná vznikne vláda se značným příspěvkem komunistů v zádech.

V jejím politickém manuálu by určitě nebylo rovnou napsáno, že ministři nesmí uctívat oběti protikomunistického odboje. Že 27. června nebudou vyzdvihovat statečnost Milady Horákové nebo že nemohou promluvit na setkání výmluvně nazvaném Jáchymovské peklo. Že nemají předávat ceny Paměti národa lidem, kteří strávili krutá léta v komunistických kriminálech.

Jenže při každé takové příležitosti by členy vlády také kompromitovala spolupráce s KSČM. Komunistům by byla vláda zavázána za hlasování o důvěře, vládní strany by s nimi pojila politická spolupráce.

A nelze dost dobře provozovat obojí, alespoň ne věrohodně a důstojně: Těžit z podpory partaje, která svou skoro-jmenovkyni nezavrhla, ba se k jejímu dílu hlásí - a zároveň se klanět těm, kdo za komunistického panství trpěli.

Představitelný výsledek takového "dilematu" je dvojí: Buď budou vládní představitelé na oběti komunismu veřejně vzpomínat, načež jim bude - právem - předhazována licoměrnost.

Anebo si tenhle "problém" ušetří. A najedou na modus, kterému Miloš Zeman (alias Jiří Ovčáček) říká "tichá vzpomínka". Tu prezident podle mluvčího věnoval výročí 17. listopadu 1989 i 21. srpna 1968. Tak teď se bude tiše vzpomínat na vládní úrovni. Tiše rovná se odfláknutě a alibisticky.

Kdežto "vzpomínka nahlas" na zločiny a oběti totality připadne - vedle nevládních politiků - nevládním organizacím. Což platí z velké části už dnes, viz zmíněné příklady.

Ne že by měli všechno zastat státní činitelé. Ale jejich symbolická úloha, má-li existovat a udržovat se něco jako paměť národa, je nezastupitelná. I na dobu komunistické nesvobody musí být vzpomínáno, musí být veřejně vzdávána úcta obětem a hrdinům a pronášeny projevy: také, nebo spíš především jménem státu.

Stát musí dát najevo, čeho a koho si vážit. Nemůže se tvářit, že "nic nebylo". A makat s klapkami na očích. Tupě se "dívat do budoucnosti".  

Když se připomínání zločinů totality ještě víc omezí na nevládní, občanské a privátní aktivity, bude to znamenat další erozi národní paměti a historického vědomí. Pro stát, notabene pořád relativně mladý, by to byl průšvih. Bez sdíleného historického kontextu, o který musí pečovat i vláda, se společnost rozpadne.  

To je v důsledku možná největší nebezpečí vlády opřené o komunisty: plíživé oficiální zapomínání.

autor: Jan Lipold | 14. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama