Knihu Miroslav Kalousek a 20 let jeho úřednických a politických her vydal před několika týdny Nadační fond proti korupci a je celá sestavena jen z informací nashromážděných z veřejných zdrojů. Nejde tedy v žádném případě o investigativní práci, ale o rešeršní důkladný sběr faktů, které se týkají Miroslava Kalouska, původně technologa a vedoucího investičního oddělení národního podniku Mitas.
Hned po listopadových událostech v roce 1989 vstoupil Kalousek do státních služeb a posléze do velké politiky, i když již od roku 1984 byl členem Československé strany lidové. Kariéru ve státní správě začal hned v roce 1990 jako poradce místopředsedy vlády a později jako vedoucí odborného útvaru na stejném úřadě. V letech 1992 až 1994 byl současně členem správní rady a jednatelem Budvaru a v letech 1994 až 1996 členem Presidia Pozemkového fondu České republiky, což bylo již v době, kdy v letech 1993 až 1998 byl náměstkem ministrů obrany pro rozpočet a akvizice právě za KDU-ČSL. Teprve na tomto postě mohl začít rozhodovat skutečně o velkých penězích.
Když bylo zahájeno trestní stíhání proti Vlastě Parkanové, Kalousek ztratil nervy. Byl totiž napaden princip systému, který Kalousek vymyslel a který, kdyby byl prolomen, mohl skončit i trestním stíháním dalších protagonistů včetně něho ve věcech, které ještě nejsou promlčené.
Prsty měl skoro ve všech sporných zakázkách: v nákupu 1160 padáků VTP 100 za 110 milionů, které byly nefunkční (firma, která vyhrála, je nikdy nevyráběla a dokonce úředně ani neexistovala) a na nichž se jeden voják zabil, v zakázce na modernizování tanků T-72 za 13 miliard. Stál za nákupem štábního informačního systému asi za jednu miliardu a za výměnou deseti letadel Mig-29 za jedenáct vrtulníků Sokol, které byly pro záchrannou službu nevýhodné, v hodnotě asi jedné miliardy. Byl spojen s nezdaněním hazardu, jehož roční přiznaný obrat činí asi 100 miliard, s nákupem čtyř letadel CASA za 3,5 miliardy, která jsou údajně předražená o 658 milionů, s prodejem kasáren na Náměstí republiky v Praze, z kterého jsme kvůli špatným smlouvám nezískali v důsledku snad ani korunu, stejně tak jako s medializovanými kauzami Diag Human či gripenů, kde zprostředkovatelé dle expertů rozdali v naší republice na úplatcích asi 400 až 700 milionů korun. Údajně jako zdatný vyjednavač stál Kalousek i za jednáním o tom, kdo vybuduje u nás elektronické mýtné i tzv. elektronické viněty, které nakonec naštěstí neprošly, protože by byly o 9 až 11 miliard dražší než ty papírové.
Přesto proti Kalouskovi nikdy nebylo zahájeno ani trestní stíhání.
Jak je to možné, ukáži na dobře zdokumentovaném jednoduchém případu nákupu štábního informačního systému z roku 1995. Výběrová komise určila za vítěze tendru jednoznačně americkou společnost Unisys. To se ale nelíbilo tehdejšímu prvnímu náměstku ministra obrany Petru Nečasovi a podal proti rozhodnutí protest. Kalousek nejprve ministrovi doporučil Nečasovy námitky nepřijmout. Mezitím však Kalousek změnil názor a asi za dva měsíce došel k tomu, že nebyly dodrženy podmínky soutěže, protože společnost IBM nebyla vyřazena, přesto že nabídla nápadně nízkou cenu. Proto byla koncem roku 1995 skutečně soutěž zrušena. Toho využil náměstek Nečas a začal prosazovat firmu EDS, která skončila na druhém místě. O dva roky později byla vypsána nová soutěž, jenže tu opět vyhrála americká firma Unisys, což se úředníkům nelíbilo, a proto z malicherných důvodů firmu Unisys z tendru vyloučili a pak skutečně vyhrála firma EDS jak si přál Nečas a tehdy již i Kalousek, který nikdy do evidentně předem prohraných sporů nešel, raději se dohodl. Jedna z posledních schůzek, kde šlo o to jak to zařídit, se údajně odehrála právě v Kalouskově kanceláři.
Jak je možné, že se se zakázkami dalo tak snadno manipulovat a prosazovaly se předem firmy, které politikům a jejich stranám vyhovovaly? Zákulisní hráč Kalousek vymyslel jednoduchý, ale dokonalý systém, který byl - jak kniha dokazuje - postaven na dvou pilířích: Prvním pilířem bylo přenesení právní odpovědnosti ze sebe na podřízené. Druhý pilíř zase stál na zamezení pořizování vojenské techniky přímo od výrobce: proto armáda byla nucena využívat služeb prostředníků. První pilíř zajistil beztrestnost ministra a jeho náměstků. Druhý pilíř zajistil moc nad prostředníky, z nichž nejmocnější byl Kalouskův přítel Richard Háva. Proto mohl Kalousek přežít tři ministry obrany a stal se nepostradatelným. Trestní odpovědnost nesli jen tzv. zadavatelé veřejných obchodních zakázek, což bylo několik anonymních úředníků: čím byli anonymnější, tím byli mocnější. Tendry měla prověřovat inspekce ministra, jenže ta třeba v roce 1995 učinila prověrku jen u pěti tendrů z celkového počtu 532. A do té doby samo rozhodlo ministerstvo o zakázkách ve výši 45 miliard korun.
Něco takového je ve staré Evropě nebo ve Spojených státech naprosto nemyslitelné. Třeba v USA průběžně provádějí kontrolu všech akvizic tři na sobě nezávislé rozdílné úřady.
Kniha tedy zřetelně ukazuje na to, že jde o zásadní systémovou chybu, která dovolila Kalouskovi zbavit se totálně odpovědnosti a přitom o všem rozhodovat. To byl zřejmě taky důvod, proč ztratil nervy, když bylo zahájeno trestní stíhání proti bývalé ministryni obrany Vlastě Parkanové: tím byl totiž napaden princip systému, který Kalousek vymyslel a který, kdyby byl prolomen, mohl skončit i trestním stíháním dalších protagonistů včetně Kalouska ve věcech, které ještě nejsou promlčené.
Implicitně z knihy také vyplývá, proč nebyl Kalousek nikdy ani trestně stíhán: Pomocí předražených a někdy i zbytečných zakázek byly financovány všechny relevantní politické strany. Tím se stal Kalousek v naší politické krajině skoro pro všechny hráče nepostradatelný a skoro na všechny tudíž i něco věděl, peníze sám prý rozděloval, proto nikdy nikdo proti němu nevypovídal. Další podobně schopný hráč se v české politické krajině zatím neobjevil, proto je velice pravděpodobné, že z politiky jen tak snadno neodejde. Ohrozit by ho mohlo leda hnutí ANO Andreje Babiše, kdyby na jeho hru nepřistoupilo. To ale Miroslav Kalousek dozajista při své inteligenci ví a zřejmě proto si i v tomto hnutí brzy najde slabší hráče, kteří ho budou potřebovat.
