"Moje vlastní odpovědnost také není bůhvíjaká. Každopádně má své těžko překročitelné hranice. Kupříkladu k smrti nenávidím schůze." Spisovatelka Irena Dousková pro Aktuálně.cz píše o svérázu českého skuhrání.
V minulém čísle jednoho kvalitního kulturního periodika jsem si kromě všeho jiného přečetla jistě upřímně míněný názor, že za většinu toho dobrého, co se tu v uplynulých dvaceti letech odehrálo, vděčíme Evropské unii. EU tu byla postavena do protikladu k našim notoricky špatným vládám. Není důležité, kdo a kde to napsal, podobné mínění není zdaleka ojedinělé. Spíše naopak. Tepání české politiky a politiků, často bohužel oprávněné, už tak nějak patří k folklóru. Ani já mu čas od času neodolám. Důvodů se vždycky najde mnohem víc, než by si člověk přál.
Přesto mě ten výrok mírně popudil. Unii teď nechám záměrně poněkud stranou. O jejích kladech, záporech, výhodách či nevýhodách se dá jistě polemizovat v podstatě donekonečna. Do toho bych se protentokrát nerada pouštěla. Důvod mého rozladění spočívá někde jinde. A sice v určité nedospělosti tohoto postoje. Možná by se dala nazvat „typicky českou", ale s typičností raději opatrně …
Proč my pořád hledáme důvody své spokojenosti i nespokojenosti někde jinde? U někoho jiného? Samozřejmě, nikdo není ostrov, což pro státy (navíc relativně malé a ještě navíc ležící uprostřed kontinentu) platí dvojnásob. Na druhou stranu, kdy jindy tu panovala větší volnost? Kdy naposledy tu byla taková možnost volby a svobodného jednání? Není to tak dávno, co jsme za všechno dobré vděčili komunistické straně, případně Sovětskému svazu a tak dále, dosaďte si libovolně sami.
Tak jako děti, stále hledáme pochvalu a potvrzení správnosti svého konání a podobně jako ony, v případě, kdy se nedaří, kdy se nemáme zrovna čím chlubit, případně jsme rovnou něco provedli, pokoušíme se ukázat prstem na někoho jiného. To ne já, to on. On to vymyslel, on mě navedl, zavedl, ponoukal...
Jistěže se nejedná o nic mimořádného, o nic, co by se nevyskytovalo jinde, než právě v Čechách. Jenom mám pocit, že míra našich infantilních sklonů je přece jen o něco vyšší, než bývá obvyklé. Při pohledu na naše dějiny - nejen dvacátého století - není celkem divu. Chce to čas, spoustu času, ale i vůle. Vůle k dospělosti a odpovědnosti. Jistě, jemi to jasné, něčemu takovému doba příliš nepřeje. Možná, že to dokonce zní směšně.
No a co? Tím spíš. Kdo z nás chodí volit? Kdo zná „svého" poslance a občas mu tak či onak znepříjemňuje život? Kdo je ochoten veřejný prostor obohatit něčím jiným, než oblíbenou národní disciplínou - hospodským žvástem? (A nechci si nic namlouvat, psaní všemožných článků s ní má leccos společného.)
Moje vlastní odpovědnost také není bůhvíjaká. Každopádně má své těžko překročitelné hranice.
Kupříkladu k smrti nenávidím schůze. Prakticky jakékoli a čehokoli. Je úplně jedno, jestli se jedná o spolek, družstvo nájemníků nebo snad subjekt politického charakteru. Podstata věci mi připadá pokaždé stejná. Dřív než je možné jakkoli konat, jste nuceni věnovat neuvěřitelné množství času i energie tomu, aby bylo dosaženo kompromisu a následné dohody. Jinak to zkrátka nejde.
Je-li vás ve spolku deset, vypadá to dejme tomu následovně: Čtyři sympatičtí, schopní lidé s nejlepšími úmysly, dva notoričtí absentéři, jeden blázen, dva poloblázni a jeden agresivní idiot. Je-li schůzující těleso početnější, počty ve všech kategoriích se přiměřeně zvyšují, ale jejich vzájemný poměr zůstává zhruba zachován. No a teď se tedy dohodněte a něco smysluplného dělejte. Sebe, prosím, zařaďte do libovolné kategorie, na věci to nic nemění. Kam bych patřila já, komentovat nebudu - záleží na tom, kdo by věc hodnotil. Každopádně k těm netrpělivým, málo tolerantním lidem, kterým je líto vzácného času. Z tohoto úhlu pohledu žádnému poslanci jeho plat nezávidím, neměnila bych.
Ale abych se vrátila k věci. Za všechno, respektive za většinu toho dobrého i špatného, co se tu děje, vděčíme především sami sobě. Včetně skutečnosti, jací jsou naši politici a naše vlády: jako my.
