„Toto je první fáze a následovat budou další. Říkám to otevřeně, fronty prostě budou,“ vyjádřil se mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček k bezpečnostním opatřením, která Hrad dělí od okolního světa. Kdo chce vstoupit, musí být napřed zkontrolován, ukázat zavazadlo a podobně. (Omluvu za nepříjemnosti a díky za pochopení jsem na stránkách Hradu nenašel.)
Není to jednorázová záležitost, která za pár měsíců pomine, ale dlouhodobá politika. Investice půjdou do stovek milionů a je možné, že Hrad bude opevňován stejně, i když prezidentem už nebude Miloš Zeman, který o něm ostentativně hovoří jako o možném teroristickém cíli. Že to tak už zůstane.
To je vážná věc. Jsou tu jakoby dva Pražské hrady. Jeden prezidentský, s prezidentskou kanceláří, politikou a běžným i ceremoniálním provozem úřadu. Druhý Hrad je neoddělitelnou, funkční součástí města a nejnavštěvovanější památkou v České republice (vloni 1,9 milionu lidí). Jestli to půjde takhle dál a „budou následovat další fáze“ pomyslného plotu, pak je namístě otázka, jestli se oba dva Hrady, ten prezidentský i ten městský, do Prahy vejdou. Podle mě ne.
Pražský hrad – jeden z největších hradních areálů na světě – není jen turistickou atrakcí, ale také pořád ještě významnou městskou spojnicí, chodí se sem nejen na prohlídky jako do muzea, ale taky vede normální život. Na třetím nádvoří pořád funguje pošta (PSČ 119 00). Skrz Hrad se vždycky chodilo i „jen tak“, nejen „na prohlídku něčeho“.
Není dost dobře možné tak rozsáhlý kus města, v podstatě celou čtvrť, podrobit tvrdému ochrannému a ochrankářskému režimu. Český prezident neúřaduje za plotem jako v Elysejském paláci nebo Bílém domě, jeho adresa byla a je veřejná. Fungovalo to tak léta, teď se to z objektivních (teroristická hrozba) i subjektivních důvodů (Zemanův přístup) mění.
Pražský hrad je ale na opevňování policejními kontrolami, bezpečnostními rámy a bůhví čím ještě příliš velký a příliš živý. Respektive, opevnit by se technicky asi dal, ale za cenu toho, že se z něj stane střežená rezidence a bude z organismu města „vyříznut“.
Hrad má v současném aranžmá splňovat dvojí nároky, které se do značné míry vylučují. Pokud uznáme silná bezpečnostní opatření (s výhledem na příští desetiletí) za adekvátní a nezbytná pro prezidentství, pak by měl někdo ustoupit. Buď město, obyvatelé a turisté, nebo prezident a jeho kancelář.
Hrad patří městu a jeho lidem, přijatelnější je proto druhá možnost. Tedy že se místo utužování bezpečnostních opatření a pokusů „oplotit“ Hrad odstěhuje z Hradu hlava státu a její aparát. Například do areálu nedalekého ministerstva obrany, což je reprezentativní budova bývalé kadetní školy s velkou zahradou. A za plotem už je, jde o model Bílý dům nebo Elysejský palác. Bezpečnostní opatření by neměla být problém, omezení veřejnosti minimální.
V zákoně o Kanceláři prezidenta republiky by stačilo změnit paragraf 3 odstavec 1. Logisticky by to bylo podstatně složitější. Muselo by se mimo jiné přestěhovat ministerstvo obrany a najít smysluplné využití pro hradní kanceláře. Jiné prezidentské prostory Hradu by naopak mohly být okamžitě zpřístupněny.
Prospělo by prezidentství, kdyby prezident neseděl na Hradě? Spojení s historií, s královskou tradicí, úřad hlavy státu příliš zatěžuje, propůjčuje mu váhu, kterou nemá. Aura vladaře je nepatřičná. Civilnější prezident by nám prospěl, tvrdí někteří. Prezident a Pražský hrad jedno jsou, tradice státnosti zahrnuje i Masaryka a Havla, národ potřebuje symbol a symbol přece patří na Hrad, namítnou jiní. Vyberte si.
Součástí prezidentského obrazu se ovšem stávají i nedůstojné fronty a osobní prohlídky před Hradem. Podtrhují výlučnost Jeho prezidentstva. Rozčilují. Komplikují, ba znemožňují pohyb v části města. Jestli chceme mít Hrad pro lidi a republikánského, ne monarchistického prezidenta v bezpečí (a nás s ním), pak je nejlepší ho z Hradu přestěhovat. Buď Miloše Zemana, pokud získá druhé funkční období, nebo někoho dalšího.
