V Praze končí festival Jeden svět. Pokračuje v dalších městech. Dokumenty o lidských právech. Nebo taky o potlačování svobody a o snaze nenechat si svobodu vzít. Filmů je spousta, nedají se vidět všechny, možná tak deset patnáct. Ale vždycky stojí za to aspoň pár vidět. Ty dokumenty nejsou pokaždé skvěle natočené (některé ano), ale obsahují něco, co nám jinde, v „kulturním prostoru", schází. Skrývá se v nich varování proti nesvobodě. Neuznávat naše práva mohou politici, policajti, ale zotročovat může stejně dobře společenský tlak, diktát, reklama.
Jsme zvyklí se bavit, rozptylovat, otupovat. Je nám vlastní nadávat na poměry, ale nic moc proti svinstvům, o kterých třeba i víme, nedělat. Většina tuzemců nic nepodnikala proti komunistickému režimu a většina nic nedělá proti ohavnostem, které se odehrávají i v české demokracii. Takže o ni můžeme nenápadně přijít.
Marně se bouřící Slováci
Na festivalu běžely filmy, které se nás silně dotýkají. Třeba dokument Zuzany Piussi o Slovensku - "Od Fica do Fica", který mapuje dobu mezi roky 2010 až 2012. Mimo jiné vývoj kauzy Gorila (ze slovenské tajné služby SIS unikl na veřejnost rozsáhlý materiál o korupci politiků skupinou Penta), která Slováky rozzuřila. Multikina v Bratislavě odmítla film promítat, Piussi ho proto šířila - jak jinak dnes - po internetu. Známá je její kontroverzní věta, kterou bychom si měli i my, Češi, dobře zapamatovat: „Mlčící většina mi byla vždy nejodpornější."
My se od Slováků příliš nelišíme. V dokumentu můžeme pochopit, co se stane, když politická moc není kontrolována. Když se k politikům přidá tajná služba a když je kryje policie a justice. U nás zatím BIS (obdoba slovenské SIS, česká kontrarozvědka) nestojí na straně politiků - ať už ODS, ČSSD či komunistů nebo TOP 09. Ale Slovenské informační službě se naše Bezpečnostní informační služba podobá v tom, že evidentně nastřádala mnoho informací o vazbách českých politiků od vlády až po různá zastupitelstva na kmotry, šíbry, lobbisty, ale nic se neděje. Jen občas něco výbušného vyteče ven - třeba odposlechy rozhovorů mezi kmotrem Janouškem a jeho přítelem Pavlem Bémem (ODS, v té době primátor Prahy). Dodnes nevíme, zda to byly „uši" BIS.
Nekontrolovanost nejen tajné služby, ale především politiků, je krajně nebezpečná, ohrožující. Stejně jako nečinnost policie. Slováci se vzepřeli, lidé dlouho demonstrovali, zakládali všelijaká občanská sdružení, ale nakonec neuspěli. Vážné varování pro nás.
Ruský a čínský režim na talíři
Podobné je to s Ruskem. Nejen prezident Václav Klaus je přítelem Rusů, jeho kroky jasně ukazovaly, že mu je Vladimír Putin bližší než předseda evropské komise José Manuel Barroso nebo dejme tomu americký prezident Barack Obama. V dokumentu skupiny ruských studentů „Zimo, odejdi" si můžeme udělat rychlý obrázek o dnešní ruské „demokracii". Popisuje ruské volby, které skončily výměnou prezidenta Dimitrije Medveděva za Vladimira Putina. Vidíme různé skupiny Rusů, které se snaží té nadiktované výměně bránit, skupiny nemlčících, riskujících Rusů. Mimo jiné film natvrdo dokumentuje konkrétní falšování volebních výsledků. - Tíhnout k Rusku znamená tíhnout k putinovské diktatuře.
Naprostá bomba je film „Aj Wej-wej: Bez omluvy". Světový umělec Aj Wej-wej se pere s čínským režimem (u nás také dost často adorovaným). Čelí policejnímu útoku, buzeraci, je bez důvodu zatčen. Brání se dvěma způsoby. Překonává vlastní strach ze státní moci. A využívá moderní komunikační cesty - internet a twitter - on-line podává zprávy o svých akcích. Ukazuje, jak se totální, komunistické vládní moci bránit. Aj Wej-wej rozhodně nepatří k mlčící většině. A platí za to. - Cenné i pro nás, kteří žijeme 23 let v demokracii. V málo dokonalé demokracii.
Jeden svět je alternativa ke spotřební kultuře, k běžnému kinu nebo programu v televizi. Řinčí jak budík. Nabízí akci proti rezignaci. Umožňuje pohled do světů, které jsou nám podstrkovány jako lepší. Nejvíc na ty filmy chodí mladí lidé. Kéž by se tam nakazili.
