Jeden špatný rozpočet republiku nepoloží. Pokud jich je ale pět v řadě, už to tak jisté není. Příští rok vláda plánuje deficit 390 miliard, to je absurdní. Není možné, aby v roce plné pocovidové obnovy tažené silným růstem byla naplánována větší sekera než v kritickém roce 2020. Tehdy - v nečekané recesi - všechny uzávěry a dotace shodily rozpočet "jen" do minus 367 miliard.
Ale dobře, je volební rok, to bývá vždy hodně drahé, byť takto drahé to tedy ještě nebylo nikdy. Problém je, že schodky státního rozpočtu mezi 300 a 400 miliardami vršíme již od roku 2020 a vláda je plánuje bez jakéhokoliv úsilí o nápravu protáhnout minimálně do roku 2024. Co jsme se v covidu naučili, nejsme schopni opustit. V roce 2022 bude dle plánů ministerstva financí státu chybět 390 miliard, v roce 2023 370 miliard a další rok 343 miliard.
Tak bázlivé umazávání dluhů samozřejmě něco stojí. Roky bylo Česko zvyklé, že na splácení úroků ze státního dluhu si musí připravit zhruba 40 miliard. To je ovšem minulost. Letos to bude již přes 50 miliard a v roce 2024 o dalších deset miliard víc. Nic přitom nenasvědčuje, že by stát chtěl tento dramatický růst zadlužování zkrotit.
Tohle může skončit velmi špatně. Ze země pověstné zdravými veřejnými financemi se může rychle stát hříšník Evropy neschopný poplatit účet, který při hodně dlouhém covidovém mejdanu nadělal.
Čím dříve se vrátíme k rozumné správě veřejných financí, tím lépe. Takže už nyní by i všichni zájemci o vládu po říjnových sněmovních volbách měli sepisovat rychlou novelu státního rozpočtu na příští rok. A to včetně ministryně Aleny Schillerové, protože asi ani ona nevěří, že s takovýmto finančním jízdním řádem se dá plout někam jinam než do útesu.
Řecká krize se zpožděním
Ministerstvo financí se už od Babišových dob specializuje na jednu hodně nevkusnou manipulaci. Rozpočet na další rok nepoměřuje se skutečnými výsledky, ale papírovými předpoklady. Nejinak je tomu nyní. Ministryně financí Alena Schillerová bez uzardění mluví o "značné konsolidaci", tedy sražení schodku z roku na rok o 110 miliard. Ano, ale pouze ve srovnání s tím, co stálo v předpokladových tabulkách (ty počítaly se schodkem ve výši půl bilionu). Reálně ovšem ze "značné konsolidace" zůstane jen vršení dluhů.
Začíná to být opravdu nebezpečné. Česko se snaží dostat do ekonomických učebnic tím, že u státního dluhu nejde jen o výši, ale i o tempo zadlužování. V roce 2019 činil dluh k HDP 28 procent, letos to bude 42 procent a v roce 2024 to má být již 53 procent. Tak masivní nárůsty lze v Evropě v poslední dekádě spočítat na prstech jedné ruky. A nikdy se s tím nepojí žádný pěkný příběh. Island, Řecko, Irsko, Slovinsko…
U zmíněných hříšníků byl příčinou ale vždy nějaký zanedbaný domácí úkol - ozdravění bank, zkrocení nemovitostního trhu či nějaká další bublina. Česko je v tomto zcela odlišné. Jako správní furianti si chceme vyrobit zcela bezdůvodnou krizi veřejných financí. Covid jsme sice nijak excelentně nezvládli, ale je - snad - už za námi. Úroveň zadlužení poskočila, ale dva roky velkých deficitů by se daly postupně odmazat. My jsme ovšem řekli ne. Respektive politici v předvolební vřavě slibují naprosto nereálné průměrné důchody, absurdně nízké daně a nové výdaje už ani nepočítají v miliardách, ale rovnou v procentech HDP.
Před deseti lety se v Česku usilovně strašilo řeckou krizí, byť zdejší realita od té peloponéské byla hodně odlišná. Připomeňme, že dluh k HDP v roce 2009 nakonec dosáhl 30 procent a do roku 2012 poskočil "jen" na 41 procent. Pak začal zase klesat. To opravdu není řecká dluhová spirála.
Nicméně co není, může jednou být. Pokud se udrží tato vláda i po volbách a bude národu tvrdit, že každoroční schodky přes 200, 300 miliard jsou vlastně "značnou konsolidací", řecký příběh nakonec přece jen se zpožděním můžeme prožít.
Vyšší daně. Ale až po volbách
Každá odpovědná politická síla musí mít proto už nyní připravenou rychlou a bolestivou úpravu veřejných financí. Jednoduché to nebude ani ekonomicky, ani politicky. Základem by totiž muselo být přestat voličům před volbami vykládat pohádky, což je nepravděpodobné.
Politici, kteří slibují vyřešit problém veřejných financí pouhými úsporami, jsou zcela mimo. Mohou jistě ušetřit jednotky miliard propouštěním úředníků či osekáním zemědělských dotací. Ale stát potřebuje rychle někde najít v dalších letech stovky miliard každý rok.
Úspory jsou jistě nezbytné, ale vzhledem k tomu, že opoziční strany nemají připraveny modernizační projekty digitalizace, zelené ekonomiky či služeb o nic lépe než Babiš, žádné výrazné zeštíhlování státní správy od nich nelze realisticky očekávat.
Většinu z nás stát nakonec tedy vytáhne vyššími daněmi. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Již z minulosti víme: kdo se nejvíce dušuje, že daně ani za nic nezvýší, tuze rád pak zavádí solidární přirážky, povodňové stovky a vyšší DPH.
Tentokrát to nebude jiné. Zrušením superhrubé mzdy, zbytků majetkových daní a dalšími permanentními úlevami každý rok státu chybí hodně nad 100 miliard příjmů, což se řeší dluhem, který se neuvěřitelně rychle prodražuje.
Nejen vládní, ale i opoziční politici by tak měli být v předvolební kampani tvrdě tlačeni k tomu, aby jasně narýsovali svůj rozpočet na příští rok. Budou se jistě kroutit, protože mnozí pro nezodpovědné daňové i dotační dárky v minulých měsících hlasovali. Zároveň nechtějí přiznat, že bez návratu daní na úroveň minulého roku onu početní úlohu nikdy nemohou správně vyřešit.
Jinak to ale nepůjde. Jakmile se někdo z nich podřekne, že jako v každé minulé krizi se zhruba třetina chybějících peněz našla v úsporách státu a dvě třetiny v daních, političtí konkurenti ho možná sežerou, ale pravda bude konečně venku.
