Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
2. 8. 2012 13:50

Na Hrad po svých. Kandidáti jsou drazí, partaje lakomé

Prezidentská kampaň je charita. Takže nic pro politické strany
To se to inzeruje ... Když se nemusí ptát v Lidovém domě, jestli mu na to dají.
To se to inzeruje ... Když se nemusí ptát v Lidovém domě, jestli mu na to dají. | Foto: Vojtěch Marek

Zatímco Ústav pro studium totalitních režimů žebrá u vlády o peníze na novou kotelnu, rozjela se nejdražší volební kampaň na osobu v historii. To je příznačné. Nechtěl by někdo místo prezidentských plakátů sponzorovat symbol odporu proti komunismu?

Na rozdíl od kotelen, na volby se peníze najdou vždycky. I když…

Jiří Dienstbier mladší dostal od mateřské sociální demokracie volební kapesné dva miliony. (Stejnou sumu mimochodem shání ÚSTR na tu kotelnu, čímž nenaznačujeme, že ji tam má Dienstbier přeposlat, maje na paměti disidentská léta svého otce.)

Jde sice jen o „zálohu", ale i tak jsou dva miliony takřka drobné - porovnáme-li to s tím, jakou kampaň chystá sociální demokracie před krajskými volbami (hovoří o 90 milionech). Nebo s tím, jaký limit parlament stanovil pro kampaň prezidentskou: 40 milionů, a dalších deset navíc, když kandidát postoupí do druhého kola. To je vážně hodně, za to by se daly zvolit dvě řady v parlamentu, ne jeden prezident.

Dva miliony? Jan Fischer dostal jen od miliardáře Chrenka devět. Ani kampaň Miloše Zemana nebude smrdět korunou.

Zadlužené parlamentní strany - nejen sociální demokracie - si prostě musí rozmyslet, jestli investovat do desítek krajských zastupitelů, nebo jednoho prezidenta. Přičemž narazí na jeden podstatný rozdíl.

Krajské (a senátní volby) totiž mají, pokud strana uspěje, jistou „finanční návratnost". Nemusí jít rovnou o rozdělování dotací a veřejných zakázek, ani jiný podíl na moci. Vždyť i státní příspěvek na zastupitele a senátory dělá rok co rok miliony.

U prezidentských voleb mohou strany na něco takového zapomenout. Kampaň, to je čirá charita. I kdyby jejich kůň vyhrál, stát jim žádnou prémii nevyplatí. Hraje se o čest a slávu, nic víc.

Také z toho pramení sponzorská zdrženlivost v případě stranických kandidátů Jiřího Dienstbiera, Přemysla Sobotky, Karla Schwarzenberga nebo Zuzany Roithové. Jejich hlavním sponzorem by totiž měla být strana... A ta se chová jako investor, který potřebuje rozdělit své portfolio. Dostat se k prezidentské akcii přitom může vyjít dráž, než dobýt polovinu krajů. A dividendy z toho veškeré žádné...

Nezávislí - mezi ně počítáme i Miloše Zemana jako speciální případ - to mají svým způsobem jednodušší. Sponzoři, nejlépe solventní až na úrovni Chrenka, vědí, do čeho jdou. Nemusí se o svého lídra dělit se stranou a její sítí. Mají to „pod kontrolou". Miliardář logicky pošle peníze spíš na kampaň někoho nezávislého, než prezidentskému kandidátovi, za kterým stojí komplikovaný stranický - tedy částečně i státní - rozpočet. Obdarovávat strany dává smysl před parlamentními, ne prezidentskými volbami.

První billboardy teprve vyrašily, ale už je jisté, že si s prezidentskou kampaní ještě užijeme. Vždyť zbývá skoro půl roku, a těch 40-50 milionů na kandidáta je až běda. Lidé jako Dienstbier ale musí počkat, co jim strana přisype.

 

Právě se děje

Další zprávy