Dřív nebo později se to muselo stát.
Fotografie tříletého syrského hocha, ležícího na tureckém pobřeží v botkách, kalhotách pod kolena, s dlaněmi otočenými nahoru a obličejem do písku se stala symbolem utrpení Syřanů. Ze země kvůli válce uprchly miliony lidí, statisíce podnikají riskantní cesty do Evropy. Bolestná fotografie zachycuje jen jednu bytost z nich. Nedaleko míst, kde si turisté užívají moře a sluníčka.
Těžko pocity z této fotografie popsat slovy. Je to něco, co člověk už nechce vidět znovu, ale znovu na to musí myslet. Bohužel malých Syřanů, kteří takto skončili, je mnoho. A kolik jich zůstalo v sutinách po bombardování a ostřelování syrských měst. Jen tam nebyl nikdo, kdo by to fotil.
O to je ta fotka horší, protože tenhle kluk, co se utopil s o dva roky starším bratrem a matkou mezi Tureckem a ostrovem Kos, je bohužel jen jedním z mnoha. Válka v Sýrii trvá čtyři a půl roku. Pro ty, co si jí všimli až tehdy, když se v televizi objevili zvěrstva Islámského státu nebo když se Syřané objevili na budapešťském nádraží Keleti, případně v Břeclavi.
Příšerné je, že se téhle bolestivé fotky zneužívá. V médiích, na sociálních sítích a jinde. K obviňování druhých, které ničemu nepomůže.
Tak za to například mohou zastánci uprchlíků, kteří jsou pro jejich přijetí. Protože kdybychom prý nepřijímali, tak by se rodina nevydala na člunu na Kos. V Británii za to podle některých zase může premiér David Cameron, který naopak uprchlíky ze Sýrie nepřijímá.
Kritizována je Kanada, že nevyhověla žádosti rodiny o azyl, ačkoliv dementovala zprávy o tom, že žádost na jméno otce mrtvého chlapečka byla podána.
Na pranýři jsou bohaté arabské státy Perského zálivu, protože pro Syřany zavřely hranice. Či Turecko, přestože má doma přes milion syrských uprchlíků.
Chlapcova teta, která žije ve Vancouveru, řekla, že viní celý svět z toho, co se stalo.
Hoch je obětí řetězce událostí, které se staly v posledních letech.
Povstání v Sýrii. Represe ze strany režimu. Nástup z Islámského státu. Zahraniční podpora bojujících stran, spojená s prosazováním zájmů různých aktérů (Rusko a Írán pro režim, Saúdská Arábie, Turecko a další státy pro opozici). Absence síly, která by byla schopná válku zastavit.
Nepřipravenost Evropy na uprchlickou krizi, neochota bohatých Arabů nabídnout Syřanům azyl. A tak dále a tak dále.
Při obviňování kohokoliv si ale uvědomme, jak mimořádná syrská válka je. Z dvaadvaceti milionů lidí jich sedm uprchlo z domova a čtyři miliony do zahraničí. Syrská města vypadají jak Berlín nebo Drážďany v roce 1945.
Nikdo pořádně neví, co s tím. Za Libyi USA, Francie a Velká Británie sklízejí kritiku. Zasáhli – a výsledkem je chaos, desetitisíce lidí na lodích u italského pobřeží. V Sýrii takto nikdo nezasáhl v obavách, že to bude druhá Libye – a je to ještě horší.
Jednoduché řešení pro zemi, kterou ovládly běsy sektářského násilí, nenávisti, touha po moci, zoufalý boj o životy a ideologie fanatických hrdlořezů (Islámský stát), není. Nedělejme si iluze, že to brzy skončí. Neskončí, bohužel.
Podobná válka v Libanonu trvala šestnáct let. A nebyla tam armáda typu Islámského státu a - jak trefně uvedl jeden blízkovýchodní komentátor - "Sýrie je Libanonem na steroidech".
Nemá smysl si sypat popel na hlavu, že jsme v "Sýrii selhali" nebo že jsme to "zavinili naší nečinností". Nebo že OSN je k ničemu. Tohle prostě nikdo neumí vyřešit rychle a rázně.
Co můžeme dělat, aby se tragédie chlapce neopakovala?
Dát možnost, aby se Syřané dostali na území Evropské unie jinak, než riskantně s pašeráky. Dát jim šanci přijet "normálně." S dokumenty a povolením.
Vyslat mezi řecké ostrovy a turecké pobřeží lodě, které plavidlům s uprchlíky v nouzi pomohou.
Jestliže i čeští politici volají po tom, aby se zlepšila vnější ochrana Schengenského prostoru, tak tady mají příležitost s něčím pohnout. Pokusit se zamezit v rámci možností dalším bezvládným tělům, vyplaveným na pobřeží.
