reklama
 
 

Národ Švejků a poručíků Dubů. Jak se rozmrazují dějiny?

27. 6. 2014 7:30
Komentář: Nikdy v historii nepadlo na bojišti tolik Čechů. Je podivné, jak úspěšně jsme později první světovou válku vytěsnili z národní paměti. Dnes se to naštěstí mění.

Automobil značky Gräf & Stift, tmavě šedé barvy a poznávací značky A-II-118, zastavil na nábřeží a začal couvat, protože si šofér Leopold Lojka spletl cestu. Ráno plné nešťastných náhod, zmatků a chyb právě vrcholilo – Gavrilo Princip stál shodou okolností pár kroků opodál, prostě jen přistoupil a dvakrát zmáčkl spoušť.

Není tedy pravda, že „pan arcivévoda byl jako řešeto“, jak dobrého vojáka Švejka informovala jeho posluhovačka paní Müllerová.

Na nedozírných následcích události, od které uplynulo právě sto let, to samozřejmě nic nemění. Sarajevský atentát rozpoutal světovou válku a ta rozmetala starou Evropu.

Češi mají, domnívám se, mnoho důvodů přemítat, jestli jde o neblahé, či blahé výročí. Ale dějiny nejdou smotat nazpátek jako kabel prodlužovačky a konečnou odpověď ano-ne-dobře-špatně nikdy nedostaneme.

Historie se dá jen zas a znova otevírat – a je výborná zpráva, že právě to se díky výročí atentátu a první světové války u nás děje. František Ferdinand je na obálkách časopisů, v České televizi běží kvalitní válečná publicistika, politici řeční, konají se výstavy, slouží zádušní mše, natřásají se historické kostýmy a dokonce pořádají c. k. pivní slavnosti. Nejde jen o nostalgii po starých dobrých časech a nějaké monarchistické retro. Smyslem toho všeho je – nebo by mělo být - také dát najevo, že tyhle dějiny jsou i naše a že se nás týkají. Velmi.

Což v případě let 1914 až 1918 dřív vůbec nebyla samozřejmost. Když se o teď o téhle době tolik mluví, okysličuje to českou historickou paměť. Minulost dostává nový rozměr a hloubku.

Pomníková paměť

První světová válka znamenala pro Čechy největší bojové ztráty v dějinách. Podle odhadů padlo kolem 150 tisíc etnických Čechů (celkem zahynulo přibližně 300 tisíc mužů ze zemí Koruny české). Samozřejmě že drtivá většina z nich zemřela na straně poražených, v rakouských uniformách. Na hrdinství to nemění nic – jen bylo jaksi složitější, co jim doma, za první československé republiky, psát na pomníky.

11. listopad, výročí příměří z roku 1918, se po celém světě slaví jako Den válečných veteránů. Někde, například v Británii, ho prožívají velmi intenzivně. U nás to datum dlouhá desetiletí neznamenalo v podstatě nic. Nebylo tabu, ale ani ho nikdo moc nepřipomínal, natož aby se ten den chodilo s vlčím mákem v klopě. Konec války pro nás splynul s vyhlášením samostatnosti 28. října, což jsou ale dvě různé události s různým příběhem.

Čeští veteráni první světové války jaksi vypadli z dějin. Zamíchali se do Československa a rozpustili se v něm. Čímž samozřejmě nepřestali existovat a už vůbec nepřestaly existovat rodiny, které válka připravila o otce či syny. (Už kvůli tomu je podivné, jak úspěšně byla vytěsněna z národní paměti.)

Po válce sice nevznikaly žádné veteránské spolky, ovšem třetinu československého důstojnického sboru ještě ve dvacátých letech tvořili bývalí důstojníci c. a k. armády. Ovšem československým „odkazem války“ se stali legionáři, vítězové. A za komunistů pak spíš už jen Švejk, většinou ve zkarikované podobě: „To chce klid“.

Před dvaceti lety si osmdesátého výročí války v Česku ještě nikdo moc nevšímal. Nevědělo se jak a vlastně ani proč, tradice měla setrvačnost. Politici mlčeli. O deset let později už parlament přidal 11. listopad mezi významné dny, žádný masový svátek to ale zatím není. Chybí mu kořeny. I tak se rok od roku, krok za krokem daří paměť obnovovat. A to i fyzicky: na českých a moravských návsích přibývá pomníků padlým, které jsou opravené.

Pomníková paměť je zásadní. Vždyť památníky v dříve německy hovořících krajích zůstaly po odsunu jedním z mála důkazů, kdo tu předtím žil. Respektive, jsou takovým němým důkazem dodnes. Když přijedete třeba na Žatecko, už pár kilometrů za Prahu, stojí tu a tam jako opuštěné útržky paměti. V pohraničí jsou zbytky válečného pomníku občas jedinou připomínkou zaniklých obcí a osad.

Česká příjmení se na kamenech střídávají s německými, jako před sto lety v zákopech.

Běs zkázy výskal, skučel i vyl

Po roce 1918 historickou paměť překryl mýtus – který umožnil zapomínat a omlouvat i poklesky, které se do nové, československé doby nehodily. Bylo to ale přirozené, nikdo to nediktoval, lidé si jen hledali svou cestu dějinami.

Češi, jak známo, nebyli do první světové války – a skoro ani v jejím průběhu – žádní velcí odbojáři, samostatný stát se většině jevil jako utopie. „Tři sta let jsme trpěli“ se začalo říkat hlavně až pak, když národ dozpíval „Zachovej nám, hospodine“. Až válka vyhlášená Rakousko-Uherskem a krutá válečná bída pohled našich předků měnily.

To se sluší připomenout kvůli souvislostem. Průměrná česká bojechtivost byla jistě nižší než ta německá, na druhou stranu, procento zajatých Čechů podle historiků jen o málo převyšovalo procento zajatých Němců. A i proslulý 28. pluk přešel k Rusům až tehdy, když se na frontě dostal do těžko hájitelného postavení. Hromadné dezerce slovansky uvědomělých českých oddílů do náruče ruského (ne)přítele časem zbytněly do říše legend.

Odvaha českých zběhů ovšem nebyla o nic větší než statečnost a oběti těch, kdo v rakouských uniformách barvy polní šedi zůstali. Nikdo z nich přece nemohl vědět, jaké rozhodnutí bude „historicky správné“ a jestli váží víc vojenská přísaha a loajalita ke kamarádům, nebo nějaký jiný princip. Nemůžeme je ani v nejmenším soudit. Nejen sibiřští legionáři, i řadoví rakouští pěšáci zaslouží náš respekt.

„Ve 4 hod. odpoledne vyraženo k útoku. Peklo opanovalo nebe i svět. Oheň na zemi i v oblacích. Nebylo k rozeznání, co jest blesk a co ohnivý šleh střely, explose granátu či šrapnelu. Rána na ránu. Řval hrom a burácela děla. Běs zkázy výskal, skučel i vyl a spit rozkoší zlobného ničení proháněl se v chumlech zvířených mračen nad hlavami bijících se mass.“  Z válečných dějin c. a k. pěšího pluku č. 91 (u kterého sloužil románový Švejk), popis bitvy u Sokalu 25. července 1915. *)

Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka často pracuje s postavami, které mohly mít nebo opravdu měly své reálné předobrazy. Je naprosto namístě zkoušet si jeho románové figury představit jako válečné veterány v Československé republice. Někde by tu, pokud přežili, přece byli dál, museli být! Nejen Švejk, ale třeba takový poručík Dub – v civilu profesor češtiny na reálném gymnáziu, v uniformě záložního důstojníka horlivý a neschopný pedant, který se umělcům života, jako je Švejk, pokouší nahnat strach: Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte!         

Českým typem přece není jen Švejk. Možná jsme národem Švejků, ale stejně tak národem poručíků Dubů a doufejme, že i skutečných hrdinů s morálními zásadami a smyslem pro povinnost – což je typ, který Haškovi v knize z pochopitelných důvodů schází.

Důstojník 91. pluku Rudolf Lukas, podle badatelů skutečný Haškův nadporučík Lukáš, po válce podal přihlášku do československé armády, sloužil v ní jako velitel německé roty a pak jako instruktor cvičitelů nováčků v Českých Budějovicích. Později byl kvůli neurastenii přeložen do Vojenského zeměpisného ústavu a knihovny ministerstva obrany. Ví se, že žil a 22. února 1938 zemřel v Praze-Holešovicích, v ulici U Průhonu 48 (dnes 52). V tom samém domě bydlel v letech 1925 až 1929 se svou budoucí ženou a dcerou Martou Klement Gottwald. S Lukášem se nejspíš potkávali na schodech… *)

Už kvůli takovým neuvěřitelným příběhům by přece byla věčná škoda se o historii velké války a její souvislosti připravit. Máme ji používat, ne zmrazit.

*) Citováno podle Encyklopedie pro milovníky Švejka, I. a II. díl, autoři Milan Hodík a Pavel Landa, Academia 1998 a 1999.

autor: Jan Lipold | 27. 6. 2014 7:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama