Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
11. 9. 2018 10:25

Národní odpor a Milada Horáková. Jak udělat z nácka demokrata a z dějepisu zbytečnost

Není snad příběh Milady Horákové důvodem, proč by se mělo k hrozbě (neo)nacismu přistupovat spíš přísně než velkoryse?
Příměr s Miladou Horákovou je chybný a nevkusný.
Příměr s Miladou Horákovou je chybný a nevkusný. | Foto: Jan Langer

Když soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 zastavila stíhání představitelů neonacistického hnutí Národní odpor, kteří čelí podezření z propagace nacismu, napsala do odůvodnění, že všechny přívržence programu Národního odporu nelze apriori pokládat za neonacisty. "Milada Horáková byla členkou České strany národně sociální, a dovoluje si ji snad někdo z tohoto titulu označit za (neo)nacistku?" Tak se řečnicky ptá soudkyně a nejspíš vůbec netuší, že ta otázka je nejen nesmyslná, ale i nebezpečná. A taky fakticky chybná, protože Milada Horáková byla členkou Československé strany národně socialistické. Ale tohle je jen drobnost, přestože znalost přesných historických reálií by se v odůvodnění takovéhoto soudního rozhodnutí asi předpokládat dala.

Pražský soud nedávno rozhodoval o osudu osmi čelných postav neonacistické scény, které organizovaly řadu akcí, například shromáždění v červnu 2009 v Jihlavě, které úřady ukončily, protože účelem pochodu bylo uctění památky příslušníků SS. Na koncertech hrála "bílá muzika" a existují snímky, na kterých se hajluje. Kdyby tohle viděla Milada Horáková, kterou nacisté věznili, a která (nacistické) oprátce utekla jen s velkým štěstím, asi by jí naskočila husí kůže. Na jejích rukou by to ale vidět nebylo, protože tam měla stopy po brutálním mučení německy mluvících vyšetřovatelů, a proto nosila po válce dlouhé rukávy.

Milada Horáková byla obětí nacistů a později komunistů, kteří ji nechali popravit. Vědí to všichni, kteří dávali v hodinách dějepisu pozor. Samozřejmě, pokud se v nich o Miladě Horákové vůbec mluvilo a pokud o ní nemluvili vyučující jako komunistka Marta Semelová, která zpochybnila zinscenovaný komunistický proces a naznačuje, že si za svou smrt Horáková mohla vlastně jaksi sama. Proto je ten dávný proces (s Horákovou) pořád dobré zkoumat a připomínat; a vážit si paradoxně i toho, že některé současné verdikty mohou veřejně provázet pochybnosti. Tak jako řízení s osmi představiteli neonacistů, ačkoliv znepokojení se zdá být namístě: vždyť tento proces se (na rozdíl od toho s Horákovou a jinými podobnými z minulé doby) vleče skoro deset let! A povleče dál, protože státní zástupkyně se odvolala. Nejspíš oprávněně - odůvodnění, v němž soudkyně připomíná Miladu Horákovou, působí v tom lepším případě zvláštně. V tom horším nabízí pochybnost nad tím, jak se u nás přistupuje k moderním dějinám vůbec, jak je lidé znají a chápou a jaké poselství si z nich bereme.

Nemělo by to být totiž naopak? Není příběh Milady Horákové přece důvodem, proč by se mělo k hrozbě (neo)nacismu přistupovat spíš přísně než velkoryse? Její osud je mementem - varováním před návratem totalit obecně, a je na nás, abychom na to nezapomínali. A také je na nás, abychom ten návrat nedopustili.

Otázka: v době, kdy čelíme přemíře informací, zmatku ve slovech a termínech, falešným zprávám a falešným výkladům, nezáleží na přesném odůvodnění soudního verdiktu víc než předtím? I kdybychom přistoupili na to přirovnání a řekli; dobře, Horáková patřila k národně socialistické straně, stejně jako svého času Edvard Beneš či Prokop Drtina, i kdybychom přistoupili na to, že v době těsně po válce byla v té straně v módě ostrá vlastenecká a protiněmecká slova, o čem to vlastně vypovídá dnes?

Protože nejde o to, jak se ta která politická strana jmenuje, jak která slova dnes zní a jaké významy jim dnes přisuzujeme, ale o to, jak se člověk v kontextu doby chová a jaký příběh po sobě zanechává. Zásluhou dobré práce vyšetřovatelů víme, jak fungovala ona souzená neonacistická organizace a jak se chovali její hlavní představitelé. Víme, jaké hodnoty hájila Milada Horáková, jak se chovala a jaký po sobě zanechala vzkaz. Nebo to, bohužel, stále ještě nevíme?

 

Právě se děje

před 30 minutami

Mugabeho zabila rakovina, lékaři krátce před jeho smrtí zastavili chemoterapii

Příčinou úmrtí bývalého prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabeho, který zemřel 6. září ve věku 95 let, byla rakovina. Lékaři v Singapuru, kde se dlouhodobě léčil, krátce před jeho smrtí zastavili chemoterapii. Důvodem byl Mugabeho vysoký věk, rozšíření nádorů a nízká účinnost léčby. O přesné příčině smrti zimbabwského exprezidenta poprvé promluvil současný prezident této jihoafrické země Emmerson Mnangagwa, informoval server BBC.

Zdroj: ČTK
Další zprávy