David Klimeš David Klimeš | Komentáře
18. 5. 2021 7:30

Chtěli jsme modernizovat, ale dopadlo to jako vždycky

Dokud si neřekneme, jak reformovat Česko, nemůžeme nikdy smysluplně investovat. Z Národního plánu obnovy se stal naprosto nestravitelný guláš, který jsme ozdobili snítkou rozmarýnu, a tvrdíme, že je kompletně ekologický.
Národní plán. Obnovit...
Národní plán. Obnovit... | Foto: Reuters

"Národní plán obnovy musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho podporu kultury. "A trochu slaný taky," řekl pejsek a dal tam podnikový výzkum. "A teď tam dáme onkologii a ekologii," řekla kočička. "Ekologii tu ne, tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo ekologie národní rozvojovou banku, tu já tuze rád." "Mně se zdá, že je tam málo doučování," řekla kočička, "musíme tam dát pár doučovacích odpolední." "A silniční obchvaty, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam hrst obchvatů i s železničními přejezdy. "Obchvaty jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít průmyslová voda," a dala tam vodu i s vodíkem. "A protikorupční reformy," zvolal pejsek, "musíme tam přece dát nějaké reformy!" "A přece nějaký digitál, digitál já tak tuze ráda!" vzpomněla si kočička a dala do dortu vysokorychlostní internety…

Josef Čapek snad odpustí, z odkazu na vaření dortu pejskem a kočičkou se stalo oblíbené žurnalistické klišé, ale tady opravdu nelze jinak. Za přípravou Národního plánu obnovy, který by nám mohl na postcovidovou obnovu přinést až 172 miliard korun, je neuvěřitelná spousta práce úředníků, politiků i nejrůznějších lobby, ale výsledkem je naprostý děs. Šest zvolených pilířů obnovy Česka se zhroutilo do nepřehledné břečky nesmyslných miniprogramů.

Vicepremiérovi Karlu Havlíčkovi se Národní plán obnovy úplně rozpadl v rukou, o čemž svědčí i výsledná překvapivá cifra: má nás vyjít na 200 miliard korun. Proč tolik, když Brusel nabízí skoro o 30 miliard méně? Vysvětlení je prosté. Chaotická směs záměrů nesplnila požadavek na předepsané minimum ekologických a reformních projektů, takže se do ní dodatečně muselo alespoň naoko nacpat kde co - i věci, které pravděpodobně nikdy nedojdou realizace.

Na papíře to tedy možná vypadá impozantně, ale bolebřich už se blíží.

Zhroucených šest pilířů

Své plány obnovy stihlo Evropské komisi odevzdat v termínu jen pět zemí. Do konce dubna to zvládl franko-německý motor unie, Portugalsko, Řecko a Slovensko. Češi se opozdili, to ale zas tak nevadí. Potíž je, jak naše dokumentace vypadá. Tak například Slováci hned v úvodu nabízejí "kľúčové reformy" na dalších pět let. Na ně se teprve nabalují investice z Národního plánu obnovy, aby přinesly co největší efekt. Takto je to ve většině národních plánů, jen ne v tom českém.

Vláda Andreje Babiše žádné reformy nechystá, nebo je dokonce popírá - mohli jsme z eur zafinancovat vše od školské před zdravotnickou až po penzijní reformu. Nic z toho tam ale není. Místo toho jde o de facto externí státní rozpočet na dopravní infrastrukturu.

Prvním důsledkem je chaos. Z šesti pilířů pohromadě drží vlastně jen první, věnovaný digitální transformaci. Zde se zúročuje, že premiér se pár let chtěl portrétovat jako digitální apoštol, takže máme několik slušných strategií, podle kterých lze smysluplně investovat.

Dál už je to ale velmi špatné. Úplně absurdní je zdravotnický pilíř. Po pandemii by jeden čekal, že právě do krutě poničeného zdravotnického systému půjde nejvíce peněz, abychom další krizi už zvládli lépe. Ale ne. Na výztuž celé zdravotní péče jde jen 4,7 miliardy, zatímco pofidérní budování jakési středoevropské onkologické velmoci jich má pohltit víc než 10 - což odpovídá kombinovanému vlivu premiéra Babiše a profesora Arenbergera.

Podobné je to třeba se vzděláváním. České děti byly mimo školu nejdéle z celé Evropy, ale dotace na doučování doklesala až na miliardu. To se zdá hodně jen do té doby, než to přepočteme na počet studentů a množství látky, kterou budou muset dohnat.

Takto by se dalo pokračovat donekonečna: pilíře správné, ale bez zastřešující reformy je to nakonec vždy jen skrumáž několika málo miliard, které mnoho muziky neudělají. Některé programy jsou už na hranici směšnosti, například posílení Českomoravské záruční a rozvojové banky o pouhou miliardu, což je systémově jedno velké nic.

Z celého plánu tak vyčnívají nikoli potřebné reformní věci, ale politické pomníčky. Babiš má svůj boj s rakovinou, ČSSD to zase zkouší přes kulturu a osm miliard pro Lubomíra Zaorálka je jedním z podstatných důvodů, proč nakonec odmítl stěhování do Černínského paláce.

Zelený průšvih

Úplně největším problémem plánu je ale zelená agenda. Malé opakování: když se minulé léto evropští lídři shodli na bezprecedentním ekonomickém stimulu, jasně zaznělo, že ekologické projekty hrají prim. Od té doby o tom můžeme vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno. Více než 37 procent investovaných peněz musí jít do ekologie a 20 procent má pomoci digitalizaci.

Jenže když si z národního plánu uděláte externí stavební rozpočet na silnice, životní prostředí zcela převálcujete zemědělstvím a zahustíte to onkologií i kulturou, nikdy vám to dohromady dvě pětiny ekologických projektů nedá.

Proto se nyní narychlo přilepilo několik zelených nápadů k celkovému plánu, abychom se alespoň na papíře dostali na 41 procenta zelené agendy a 23 procent digitální transformace. Ale jde právě jen o ten papír.

Navzdory spektakulárním politickým akcím jako byl slavný Národní investiční plán za osm bilionů korun, totiž reálně nemáme připraveného nic, do čeho bychom zítra mohli smysluplně nalít peníze. Dobře to ukazuje i program "Systémová podpora veřejných investic". To v překladu znamená, že nechceme z Bruselu dotace na konkrétní projekty, ale teprve na to, abychom nějaké vůbec dokázali najít. Evropské komisi tedy nabízíme, že když nám dá 2,5 miliardy, vymyslíme za ně 150 kvalitních reformních programů a připravíme 30 projektů, v nichž se jako partneři sejdou soukromý a veřejný sektor. To je úplně absurdní.

Problém se zelenými záměry je o to větší, že je Česko nepotřebuje jen do Národního plánu obnovy. Otevírá se pro nás i modernizační fond, fond pro spravedlivou transformaci, klasické eurofondy a spousta dalších miliard, které jsou podmíněny jediným: smysluplným ekologickým programem. Jenže Česko místo zelenění může zatím maximálně rudnout vzteky.

Boj o každé euro

Jakkoliv to může působit jako začátek konce, není tomu tak. Jde o pouhý konec začátku. Štempl od Evropské komise na velkou část plánu stejně nakonec dostaneme, abychom nezdržovali touhu ostatních si už půjčit na shromážděné projekty. Potom přijde teprve handl o proplácení jednotlivých položek Evropskou komisí. Potřebujeme tedy rychle vymyslet, jak jednotlivé zborcené pilíře zase nějak poslepovat.

Nebude to lehké. Čerpání eurofondů blokuje osobní střet zájmů premiéra, který je zjevně schopen obětovat miliardy pro Česko, aby jeho firma nemusela přijít o miliony. Pak přijdou navíc i volby a nezdá se, že by opozice měla nějaký ucelenější plán oproti současné vládě, jak obrovský balík eur správně přesměrovat.

Čeká nás tedy nejspíše klasická česká marnost - boj s Bruselem o každý jednotlivý program za pár miliard, u kterého si už nikdo ani nepamatuje, proč vlastně vznikl. Eura z plánu obnovy jistě pomohou, na to je jich příliš moc, než aby vůbec s ničím v Česku nepohnuly. Ale že jich naplno nevyužijeme, je nyní bohužel už jisté. Další šance, kterou jsme vlastní vinou promarnili.

Video: Pálí nás klima - Danuše Nerudová

Pálí nás klima - Danuše Nerudová (titulky) | Video: Aktuálně.cz
 

Právě se děje

Další zprávy