Vojtěch Kotecký Vojtěch Kotecký | Komentáře
22. 6. 2022 15:09

Nastal čas, abychom přestali chránit přírodu

Měli bychom ji totiž (také) obnovovat. A prozatím největší krok k tomu udělala tento týden Evropská komise. Po letech příprav představila pravidla, která - pokud je sedmadvacítka schválí - už během několik málo let začnou vracet do evropských krajin živou přírodu ve velkém i malém. V dobrém bychom se tak konečně rozešli s jednou úspěšnou tradicí starého kontinentu.
Nejde jen o to, abychom se naučili obnovovat přírodní svět, ale také náš vlastní každodenní kontakt s ním.
Nejde jen o to, abychom se naučili obnovovat přírodní svět, ale také náš vlastní každodenní kontakt s ním. | Foto: Tomáš Vocelka

Jak dnes v Evropě pečujeme o přírodu, je z velké části dědictvím Huga Conwentze. Excelentní pruský botanik se specializoval na rostliny, které našel v jantaru. Když mu bylo pouhých čtyřiadvacet, stal se ředitelem muzea v dnešním Gdaňsku.

Roku 1904 pak vydal dvousetstránkovou knihu Die Gefährdung der Naturdenkmäler und Vorschläge zu ihrer Erhaltung (Hrozby přírodním památkám a návrhy na jejich ochranu), ve které přišel s brilantní ideou: podobně jako spravujeme historické budovy nebo stará umělecká díla, jsou součástí našeho dědictví také přírodní památky. Proto bychom se o ně měli podobně systematicky starat.

Dva roky nato se stal zakládajícím šéfem německé Státní služby pro přírodní památky, prvního úřadu svého druhu na světě. Protože evropská ochrana přírody se právě tehdy začínala etablovat, Conwentz ji nasměroval a dal praktickou náplň. Rychle inspiroval státy napříč kontinentem. Včetně Československa, které vzniklo o několik let později.

Památky ředitele Conwentze

Po více než století je vidět, že se dílo podařilo. Jenom v Česku máme více než 2600 přírodních rezervací, kde chráníme to, co zbylo z našich pralesů a rašelinišť, mokřadů nebo divoce tekoucích řek, stepí či květnatých luk a dalších památek na minulost.

Mezitím se ovšem úplně proměnila krajina, která rezervace obklopuje. Je teď mnohem chudší. Česko přišlo o 49 tisíc kilometrů mezí a 158 tisíc kilometrů polních cest. Řeky a potoky se během dvacátého století zkrátily o třetinu a proměnily v narovnané kanály, takže z nich vesměs vymizely meandry, tůně nebo písčiny. Na venkově se loví o 96 procent zajíců méně než v polovině sedmdesátých let. Polovina druhů našich včel vymřela nebo je na seznamu fauny ohrožené vyhubením.

Proto společnost postupně dochází k závěru, že památky na minulost mají neopakovatelné, nenahraditelné a nedocenitelné místo, nicméně v přírodě nestačí jenom chránit, co ještě zbylo. Potřebujeme ji také obnovovat. A postupně naznáváme, že k tomu vlastně máme překvapivě hodně příležitostí.

V evropských národních parcích jsme vyčlenili úseky krajiny a ponechali je divoké přírodě. Vzniklo něco, co ve velkých částech kontinentu prakticky nemá obdobu: místa, kde si přírodní síly svůj prostor samy utvářejí a kam lidé chodí jen na návštěvu. Proto v nich může vznikat svébytný živý svět a útočiště pro myriádu živočichů, vzácné ptáky nebo hmyz.

Ale můžeme také cíleně rozmisťovat menší oázy přírody: obnovit někde mokřad, jinde kvetoucí louku. V centru Mnichova osm kilometrů řeky Isar proměnili v přirozené koryto s tůněmi, peřejemi a písčinami. Většině živého světa totiž není nijak na škodu, pokud do přírody lidé přicházejí na procházky nebo v ní řádí děti, chodíme do ní rybařit či se vykoupat.

A hlavně je také možné pozemky, které nám slouží k hospodaření, protkat pestrou mozaikou přírodních prvků, které mohou měřit klidně i jen několik metrů: mezemi, remízky a kvetoucími pruhy mezi lány; cestami v polích, alejemi podél nich nebo drobnými mokřádky.

Živý svět se dá vracet také do našeho bezprostředního sousedství. Z pruhů ničeho, co se vinou po krajích dálnic, se může stát kvetoucí step pro motýly. Areály kolem supermarketů nebo skladů by místo uniformních trávníků a exotických konifer mohly tvořit louky a domácí druhy stromů.

Spěchej pomalu

Návrat přírody v uplynulé dekádě nabral na obrátkách v mnoha zemích, Česko nevyjímaje. Unijní státy před necelými dvěma lety daly Evropské komisi za úkol, aby nachystala legislativu o společném postupu. Návrh nového Nature Restoration Law - doslova zákona o obnově přírody - má dva hlavní pilíře.

Především plní bod, který si sedmadvacítka výslovně vyžádala: přináší konkrétní rozměry, v nichž by se obnova přírody měla smysluplně pohybovat. Z velké části potvrzuje záměry, na jakých se unijní ministři už předběžně domluvili. Evropské země se chtějí postarat, aby přestalo ubývat opylujícího hmyzu nebo ptáků v polní krajině. Proto desetinu zemědělské půdy vyčlení pro rozptýlenou zeleň a další drobné přírodní prvky - prakticky stejný plán mezitím česká vláda už zařadila do svého programu. Dále má být vybráno 25 tisíc kilometrů řek, kterým se vrátí přírodní ráz, aby lépe chránily před povodněmi. A ve městech by měly zcela cílevědomě a plánovitě vznikat zelené prvky.

Paragraf ovšem samozřejmě sám o sobě žádnou řeku nerevitalizuje ani nevytvoří útočiště pro čmeláky. Zákon proto navrhuje, aby si během několika let každý členský stát promyslel, kam chce přírodu vracet a s pomocí jakých konkrétních kroků. Unie pak propojí národní plány dohromady, aby sloužily jako ucelený a funkční program, který smysluplně oživí krajinu napříč kontinentem.

Evropa má právě teď úplně jiné starosti než svoji přírodu, ale to nijak nevadí. Naopak. Ozdravení krajiny si žádá čas. Proto je lepší věci neuspěchat, dobře nachystat a do práce se pustit v klidnějších časech. Pokud by legislativa začala mít první praktické výsledky někdy na přelomu této a příští dekády, bude důvod ke spokojenosti.

Příroda v každé firmě

Jenomže obnova si také vyžádá, abychom o přírodě začali přemýšlet jinak než dosud. Dokud jsme vyčleňovali poslední zbytky pralesů či rašelinišť do rezervací nebo pomáhali vymírajícím medvědům, orlům a orchidejím, mohly se o všechno postarat speciální úřady nebo neziskové organizace. Ovšem má-li se příroda ve velkém vracet do běžné krajiny, musí se také stát součástí toho, co o běžné krajině rozhoduje - ekonomiky.

Koneckonců asi 85 procent Česka slouží k produkci komodit. Nezbývá proto než vytvořit podmínky, aby se vyplatilo přírodu obnovovat. Podobné řešení už dobře posloužilo u jiného problému, který prostupuje napříč hospodářstvím: naší závislosti na fosilních palivech. Teď potřebujeme stejný recept zopakovat.

Péče o divoký život, vodu nebo půdu se musí ocitat v kladném sloupečku firemního účetnictví. Příroda se začne stávat rentabilní investicí. Reforma zemědělských dotací je dobrý, ovšem zdaleka ne jediný tip. Ke správě krajiny by stát měl zaměstnávat nejen přírodovědce nebo lesníky, ale více a více také ekonomy.

Firmy se v minulých několika letech naučily sledovat svoji uhlíkovou stopu. Během nadcházejících roků se součástí podnikové udržitelnosti stane také starost o domácí přírodu. Ledaskoho možná překvapí, kde všude k ní můžeme přispět. Krajina se skrývá v provozu každé firmy, která vyrábí nebo nakupuje potraviny, používá papír, dřevo či vodu, staví a provozuje budovy.

Porozumění každodenním souvislostem je koneckonců nejspíš důležitější než oficiální paragrafy. Protože v posledku nejde jenom o to, abychom se naučili obnovovat přírodní svět. Jde také o to, abychom se naučili obnovovat náš vlastní každodenní kontakt s ním - s přírodním světem, který spoluutváří náš domov.

Autor je biolog, pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

Video: Jak se posledních 36 let měnila česká krajina

Jak se posledních 36 let měnila česká krajina | Video: Google Earth, Aktuálně.cz
 

Právě se děje

Další zprávy