Sedm let pracoval Andrej Babiš na těsné alianci s Pražským hradem. Teď ji ostentativně ruší, věda, že mu už nic nového nepřinese. Pragmatické tahy šéfa končícího kabinetu se sluší uvítat, i když je z nich cítit politický kalkul. Kdo v politice nepočítá, nemá u moci šanci.
Andrej Babiš za pomoci Miloše Zemana řezal od roku 2014 větev premiéru Sobotkovi, který ho pozval do vlády. Už tehdy Babiš věděl, že u voleb v roce 2017 to může být jedině Miloš Zeman, kdo mu pomůže do čela Strakovy akademie. Vznikla tak nesvatá aliance, která ovládala českou politiku až do letošních voleb, přičemž Babiš povoloval Zemanovi stále hlubší zářezy do vládní suverenity. Prezident se stal prakticky stínovým premiérem a ministři s ním konzultovali kdejaký detail, po kterém mu nemělo co být.
Přesto tyto vysoké mocenské splátky Babišovi a jeho lidem stály za to. Byla to sázka na budoucnost, která ovšem nevyšla. Spojení Zeman-Babiš dnes nekončí kvůli politickému či hodnotovému prozření předsedy vlády, nýbrž kvůli fyzické a duševní slabosti prezidenta Zemana. Kdyby byl při síle, jistě by i povolební vystupování premiéra bylo úplně jiné.
To jsou ale kdyby, která už nestojí za pozornost. Babiš se dnes chová velmi uměřeně, dává prostor vzniku nové vlády, uznává svou porážku, není brzdou demokratického stroje. Je přitom úplně jedno, zda to dělá kvůli tomu, že jinou šanci už ani nemá, nebo se tím snaží podpořit svou potenciální kandidaturu na Hrad.
Že končící premiér není tělem a duší demokrat, že demagogicky převrací věci ve svůj prospěch, je dostatečně známé. Když se ale žádoucího chování z nezbytí přece jen tu a tam dopouští, nemá cenu to znehodnocovat výčitkou, že jindy by tak nejednal.
Ten, který spojuje
Nová konfigurace české politiky se formovala jako antibabišovská struktura a její největší riziko spočívá v tom, že jako antibabišovská bude pokračovat, a nakonec takovou i zůstane. Zpochybňování Babišovy vstřícnosti při předávání moci naznačuje, že ta zátěž může být enormní. Přitom hlavním úkolem vznikající vlády je přesvědčit voliče, že politika se dá dělat otevřeně, srozumitelně a dobře. Jinými slovy přínosně pro valnou většinu občanů. Nelze se donekonečna zaštiťovat rizikem návratu Andreje Babiše a udělat si z něj univerzální alibi, které přehluší debatu o programu a prioritách.
A je tu ještě jedno velké nebezpečí. Představa, že konkurencí nové vládní sestavy bude jen strana dosluhujícího premiéra, kterého lze snadno onálepkovat, je naprostým nepochopením společenské situace. Babiš nejen legitimně reprezentuje půldruhého milionu voličů, které nelze přehlížet s pocitem, že jde o omezené a hloupé zastánce vlastních zájmů. Je tu navíc i milion velmi protestních hlasů, které s politikou pětikoalice nesouhlasí. Všechny tyto lidi je třeba během příštích let neustále přesvědčovat, že otevřená, informovaná a odpovědná politika, vycházející z hodnot shrnutých v preambuli ústavy, je pro společnost přínosná.
Andrej Babiš se ukázal být důležitou figurou: před volbami plnil sjednocující úlohu společného nepřítele. Pokud jím ale zůstane i do budoucna, vrátí se dříve nebo později s novou silou. Na jeho osobě už nezáleží, podstatné je, jaká nová politika nahradí tu jeho dosavadní. A nakolik bude schopna rozvíjet potenciál země.
Bude-li Babiš v takovém prostředí okolnostmi nucen k de facto vzornému demokratickému chování, bude to ku prospěchu úplně všem. Pokus o vtažení končícího premiéra (a lidí, které reprezentuje) do hry, se jeví jako mnohem smysluplnější program než úsilí o jeho vytěsnění ze slušné společnosti.
To, co země po Babišově odchodu ze Strakovy akademie potřebuje, je hodnotová politika, která nebojuje s nepřítelem, ale pře se o podstatu věcí. Politika, o níž tak pěkně - a nakonec vlastně dost přesvědčivě - mluvil Petr Fiala. Teď nastává čas na činy.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
