Karel Hvížďala | Komentáře
19. 2. 2007 20:00

Návod, jak číst v archivech StB, 1. díl

Není týdne, abychom s nedozvěděli, kdo byl zase zapleten do nějakého druhu spolupráce s StB. A pokud jde o jména obecně hodně známá jako jsou pánové Jaromír Nohavica či bývalý premiér Josef Tošovský, jsou toho hned plná média.

Jenže bez kontextu není žádná informace kompletní. Taková zpráva je jen prázdným výkřikem, a to platí zvlášť pro mladé čtenáře, diváky a posluchače, kteří o době tzv. normalizace nevědí vůbec nic. Většinou i proto, že rodiče i učitelé ze studu o této době sami moc nemluví. Něco podobného se stalo i v Německu po roce 1945 a jak víme, moc se jim to nevyplatilo.  Neodpovězené otázky se vynořily po letech z větší naléhavostí a některé mladé lidi vyprovokovaly až k terorizmu. Tento text je určen převážně těm, kteří dobu tzv. normalizace a vlády tzv. nomenklaturních kádrů nezažili, aby si alespoň částečně dovedli představit za jakých okolností k většinou vynucné spolupráci s StB docházelo. Pro větší pochopení se musím vrátit trochu do historie.

Hřbitov se stal ideálem

V letech 1948 a 1968 se stalo skoro totéž: Nově se probouzející náznaky suverenity (poprvé po hnědé, fašistické totalitě a podruhé po rudé, komunistické totalitě)  a lidé se znovu napřímenými charaktery museli zmizet. Hřbitov se stal opět ideálem.
Nová moc, která se dvakrát zmocnila správy státu za pomocí cizích vojsk měla jediný cíl: postarat se o to, aby naše naděje v sílu historické paměti zůstaly jen iluzí. Místo toho, aby paměť integrovala, jak na to upozornil třeba Umberto Eco, byla paměť vykořeňována, oddělena od života, konjukturálně zabalena a prodávána za peníze či za politický profit. Po 21. srpnu 1968 byl tento obchod s historií prohlášen opět za normu, ač normální je paměť mít, chránit ji, tedy chránit hodnoty vytvořené předky. O době, kdy paměť se stala předmětem kupčení se začalo hovořit jako o tzv. normalizaci.

Aby k tomuto procesu mohlo snáze dojít, museli tehdejší mocní poškodit ještě jedno slovo, místo o intelektuálech začali hovořit o inteligentech. Toto slovo vymysleli v polovině 19. století tzv. revoluční demokraté v Rusku jako označení pro skupinu, která byla vyzbrojena vzděláním a která měla vést lid k osvobození. Stejně jako byla vykastrována paměť, tak bylo redukováno původní poslání intelektuála. Inteligenti byli jen ti z intelektuálů, kteří byli ochotni sloužit vládnoucí ideologii. Podle historiků proto mezi inteligenty, jak si je definovala tehdejší nomenklatura, nikdy nepatřil například Mendělejev, svými názory se jim nehodil.
Inteligent se liší od intelektuála bytostným přesvědčením, že je "majitelem" pravdy. Intelektuál pravdu nikdy nevlastní, je jejím věčným hledačem, ochotným se kdykoliv přiznat, že se mýlil. Intelektuál klade nebezpečné otázky, inteligent je majitelem jedině správných odpovědí.

Prodaná paměť

Tzv. normalizace stála právě na inteligentech, kteří prodali paměť národa i svou vlastní za peníze a různé výhody a přesvědčili i sami sebe o tom, že jsou majiteli jediné možné pravdy za dané geopolitické situace. Aby tak mohli učinit, museli znásilnit jazyk a tak pod pokličkou totality se většina slov pozvolna deformovala, zněla groteskně, rozpadala se a dostávala jiný obsah. Někdy zcela opačný, než původně měla. Adam Michnik rád citovával Lampedusu, který říkal: "Nejdůležitější slova nejde křičet". Když lidi donutíte, aby tak činili, často používaná slova se vyprázdní, stanou se z nich jen fangličky a nelze jimi myslet.

V pozůstalosti Leonida Brežněva, který byl v roce 1968 generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, se našlo nepodepsané memorandum ze srpna téhož roku, zveřejněné v Izvěstii 22. srpna 1995, následujícího znění:

"Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů (v Československu)Musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. To znamená musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky Politická situace v Československu je sice již tak dost komplikovaná, ale musíme dělat všechno, aby se stala ještě komplikovanější." Toto memorandum je možné považovat za instruktážní návod k provedení tzv. normalizace.

StB řídila oslavy hokeje?

Plán tzv. normalizace, někdy také konsolidace, tedy upevnění sovětského panství v Československu, byl vyložen v materiálu datovaném 6. září 1968, jehož hlavním autorem byl Alexander Jakovlev (později otec glasnosti, jak vidno, žádný demokrat, ale technolog moci), tehdy vedoucí oddělení propagandy sovětského Ústředního výboru. Dokument podle profesora Karla Durmana shrnoval dosavadní výsledky srpnové propagandistické činnosti jako bylo vydání dvou a půl milionu letáků zdůvodňující invazi, a navrhoval také, aby byla uvedena do provozu rozhlasová stanice mluvící jménem československých ideologických pracovníků oddaných věci socialismu. Tak se zrodilo rádio Vltava, které mělo za cíl dále kompromitovat a odhalovat antisovětské osobnosti a organizace v ČSSR. Tzv. normalizaci předcházely různé podvratné akce řízené StB (jako třeba po vítězství našich hokejistů rozbití výlohy Aeroflotu na Václavském náměstí v roce 1969) a nátlaky všeho druhu (od způsobů jak se oblékat a jaké nosit účesy až po snahy, aby všichni zaměstnanci cetrálních úřadů byli členy třeba Svazu československo - sovětského přátelství, tedy aby byli poníženi tím, že se manifestačně přihlásí k přátelství s okupanty).

Za nejdůležitější úkol v daném momentu označoval dokument posilování a rozšiřování autority prezidenta generála Ludvíka Svobody (původně tajného člena KSČ), který za druhé světové války velel československým jednotkám v Sovětském svazu a vrátil se přes Duklu do ČSR. Tento akt měl sehrát rozhodující roli pro rozštěpení té části československého vedení, která se v roce 1968 tak či onak ztotožnila s polednovou politikou Pražského jara, tedy tzv. socialismu s lidskou tváří, který se pokoušel zavést v ekonomice prvky tržního hospodářství, uvolnit cestování a dát větší svobodu umělcům atd.. Všechny ústupky učiněné sovětskou stranou v Praze měly být výlučně spjaty s prezidentovým jménem, nikoliv s Dubčekovým. Pan Dubček měl být zcela odepsán jako nespolehlivý, protože se stal symbolem změn. Celková kádrová politika okupantů (na kterou dohlížela právě StB) měla být založena, a taky nakonec byla, na navazování všemožných kontaktů, aby tak byli objeveni ochotní spojenci i mezi dosud poměrně neznámými jednotlivci, a izolováni nepoužitelní, tedy ti, kteří nebyli ochotní zradit sami sebe a svou čest, a především symbol změny Alexander Dubček. Ten navíc musel vědět, že i kdyby sám sebe zradil, nebude mu to nic platné.

Česká pasivita

Kreml vsadil na několikrát historicky ověřenou pasivitu českého obyvatelstva, kvůli které již za Rakouska-Uherska nedošlo ani k velké asanaci Prahy na konci 19. století. Vídeň se po zkušenostech z roku 1848 nebála revolučních nálad a nepotřebovala v Praze bulváry, které původně měly sloužit hlavně rychlému přesunu většího množství vojáků ve velkých městech proti revolucionářům. Podobně na rozdíl třeba od Polska i za německé okupace jsme byli spíše pasivní a Kreml počítal s tím, že historické vzorce chování se moc nemění a, jak známo, se nemýlil. Alexander Dubček byl nejprve bez protestů politických elit i veřejnosti poslán do Turecka jako velvyslanec a pak tzv. normalizaci přežil jako nákupčí jedné firmy v Bratislavě.

Na místo pana Dubčeka nastoupil bývalý komunistický vězeň a bratislavský advokát Dr.Gustáv Husák, který se po smrti generála Svobody stal i prezidentem. "Prezidentem zapomnění", jak ho přesně pojmenoval Milan Kundera, protože to byl právě pan Husák, který nejbedlivěji dohlížel na to, aby docházelo k co nejhlubšímu vykořeňování paměti. Ze všech satelitních státníků byl v tomto směru nejkrutější, a proto také, jak připomněl profesor Durman, stál na žebříčku těchto politiků na posledním místě, i za Cauceskem. Dr.Husák byl dle znalců malicherný, pomstychtivý a mocí posedlý komunista, ochotný v zájmu svého přežití na špičce moci učinit cokoliv kromě poprav. Nechal uvěznit i svého přítele a rektora Vysoké školy stranické Milana Hübla, který ještě po odstranění pana Dubčeka byl hlavním Husákovým advokátem mezi stranickými liberály. Pan Hübl byl vězením tak zlomen, že podepsal i spolupráci s StB.

Havel píše Husákovi

Pan Václav Havel se v dopise Gustávu Husákovi ze dne 8. dubna 1975 ptá: Můžeme naší společnost považovat za zkonsolidovanou? A hned si odpovídá:

"Odvažuji se tvrdit, že navzdory všem vnějším líbivým faktům vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidovaná není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny krize, jež z naší moderní historie pamatujeme".
Václav Havel si pak klade otázku, proč se lidé chovají tak, jak se chovají a sám na ni odpovídá: Žene je k tomu strach.

Cituji:

"Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří, ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje, ze strachu, že nebude moci pokračovat ve studiu vstupuje mladý člověk do Svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba, ze strachu, že jeho syn nebo dcera nebude mít potřebný počet bodů v obludném politicko-bodovacím systému, přijímá otec nejrozmanitější funkce a dělá v nich "dobrovolně" to, co je žádáno. Ze strachu z případných následků se lidé účastní voleb, volí v nich navržené kandidáty a tváří se, jako by ten obřad považovali za skutečné volby atd."

A o pár stránek dál čteme:

"Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává sobectví a kariérismus.

Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoliv k čemukoliv, pokud jim to přináší užitek, lidem bezzásadovým a bezpáteřným, ochotným z touhy po moci a osobnímu prospěchu udělat cokoliv, lidem lokajského založení, kterým nevadí jakékoli sebeponížení a ktreří jsou kdykoliv připraveni obětovat své bližní i vlastní čest příležitosti zalíbit se mocným. Za těchto okolností není náhoda, že tolik veřejných a mocenských funkcí je právě dnes obsazeno známými kariéristy, oportunisty, hochštaplery a lidmi s máslem na hlavě. Anebo typickými kolaboranty, to jest těmi, kteří mají zvláštní schopnost za jakékoliv situace vždy znovu přesvědčit sebe samé, že svou špinavou prací takzvaně něco zachraňují, nebo že alespoň zabraňují horšímu, aby obsadili jejich místa."

A my můžeme dodat, že totalitní režim tyto lidi nazýval krycím jménem "nomenklaturní kádry".

Rozdíly mezi puči

Rozdíl prvního puče z roku 1948 a druhého po roce 1968 je evidentní: Zatímco první se uskutečnil po vítězném tažení sovětské armády proti nacistům, tedy sice na dobytém území, ale bez přímého vojenského zásahu do následujícího politického vývoje a za podpory části obyvatelstva, která věřila v lepší sociální perspektivu, druhý komunistický puč se odehrál po okupaci Československa sovětskou armádou, která se opřela o malou skupinu buď hloupých, či vypočítavých lidí, kteří vytvořeným strachem ovládali většinu obyvatelstva. StB byl garantem permanentního strachu.

Pokračování příště

Autor je novinář a spisovatel

 

Právě se děje

Další zprávy