Podle toho, co tvrdí někteří známí intelektuálové, u nás například Cyril Höschl nebo Petr Robejšek, to vypadá, že prominentní místo mezi aktuálními zly zaujímá politická korektnost. "Je třeba odbourat zhůvěřilost zvanou politická korektnost a začít pro jevy, lidi a věci používat pravá jména," píše profesor Höschl v časopise Echo24.
Proč ne. O jazyk, o pojmosloví, o klíč k myšlení se ve veřejné řeči vede nepřetržitý boj, který dokážou svými metodami vyhrávat jen totalitní diktatury. Mimo ně jsme - naštěstí - odsouzeni k permanentnímu posuzování, jaká tedy jsou ta "pravá jména", po kterých Cyril Höschl a další volají. Konsensus nikdy nebude pevný a neměnný. Vždycky se bude něco zdát moc nebo málo korektní, eufemistické, respektive moc nebo málo ryzí, pravdivé.
Ovšem kruciální požadavek rozbití okovů politické korektnosti je v dnešní české realitě, politicky nekorektně řečeno, mimo mísu.
Jako bychom usrkávali polévku, do které někdo nakapal petrolej - a stěžovali si na to, že je moc studená.
Hlavním problémem společenské diskuse přece není politická korektnost, ale obyčejná nekorektnost, nebo rovnou zášť. Abychom se nemotali v kruhu: dialog hluchých, předpojatost a nenávist nejsou následkem toho, že se údajně nesměla nebo nesmí "říkat pravda", protože je to společensky nevhodné. Žádná přepjatá "politická korektnost" u nás ve skutečnosti nikdy nepanovala, takže ani nemohla prakticky nikoho, kromě hulvátů a sociálních analfabetů, nějak limitovat. Dopracovali jsme se maximálně k tomu, že se nesluší říkat cikán, nýbrž Rom (ano, zobrazení rodiny Fazekašů ve filmu Kulový blesk je z dnešního pohledu politicky nekorektní). Že místo homosexuál je ohleduplnější gay a že invalida, nebo dokonce mrzák nejsou úplně košer slova. Ale v drtivé většině případů se věci nazývají tzv. pravými jmény hlava nehlava. I veřejně. ("Politicky nekorektní" humor může být samozřejmě i velmi vtipný, ale o tom teď řeč není.)
Už pohled do útrob internetu potvrzuje, že padělání pojmů ve jménu "řekněme to natvrdo" je hrubší než okolky podložené tou špetkou politické korektnosti, kterou tu pěstujeme. Politická nekorektnost prezentovaná jako visačka kvality je za této situace riskantní. Höschl nebo Robejšek jsou vzdělaní lidé s mezinárodním rozhledem - ale někteří jiní, bohužel, pobídku k politické nekorektnosti chápou jako amnestii nestydatosti. Jsem křupanem, tedy jsem, a je možné si na tom zakládat před spoustou lidí. Takže vzhůru za zadostiučiněním.
Kultura dialogu u nás nemrzne kvůli diktátu korektního newspeaku, který by si vydupal zmatení pojmů. Může za to neschopnost jedinců kriticky a hlavně sebevědomě uvažovat. Možná většina z nás se to nikdy dobře nenaučila, řada z nás k tomu za komunistů de facto neměla příležitost. A tenhle stav se teď propojuje s hypertrofovanými možnostmi soudit kdykoli cokoli a kohokoli, na Facebooku i jinde.
Mnoho lidí vlastně pořádně neví, co to politická korektnost je, zaměňují ji se zdrženlivostí a konvencemi. O to srozumitelnější jsou jim signály, že na ni mohou zapomenout. Obrazně řečeno - proč se vlastně žinýrovat a chodit do společnosti v politicky korektním saku, a ne si svobodně natáhnout svou autentickou mikinu? Proč držet příbor slušně, a ne jako prase kost, proč jednoduše nedlabat lžící?
Když poslanec Ondráček (KSČM) veřejně nazve jistý typ spoluobčanů "bukvicemi", nejde jen o vymoženost politické nekorektnosti, ale i ukázku, jak dnešní atmosféra "pojďme nazývat věci pravými jmény" konvenuje post-bolševickému, zupáckému myšlení. Tomu zdrženlivost, ale i politická korektnost překáží nejvíc.
