reklama
 
 

Nebezpečná naivita demokratů. Proč pan Souček a pan Steinhardt prohráli na celé čáře

26. 5. 2016 7:30
Před sedmdesáti lety se v Československu konaly nadlouho poslední alespoň částečně svobodné volby. Demokracie ale byla spíš iluzí.

Autobus se kodrcá na školní výlet. Učitel Igor Hnízdo hledí z okna a pan Souček, s novinami v rukou, se na něj obrátí: „Kdo myslíte, že zvítězí ve volbách?“ „Tipoval bych komunisty,“ suše odvětí třídní a dál sleduje krajinu.

„Já taky,“ pokračuje Souček. „A proto jim hlas nedám. Voni nemají špatnej program, koukněte: Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstevňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu. Já jsem je před válkou volil, aby měli víc hlasů. Protože pro demokracii je nejlepší, když jsou ty síly vyrovnaný, nemyslíte?

Hnízdo, bez většího zaujetí: „Ehm, jistě.“

Souček, nehledě na to, že učitel poslouchá sotva na půl ucha, vysvětluje: „Ta největší strana musí mít pořád strach, že se to přehoupne a v příštích volbách že už nebude největší. Nemám pravdu? Voni by se komunisti jinak začali strašně naparovat a nebylo by s nima k vydržení. Voni dokážou bejt i panovačný… My jsme Slované, pane učiteli, ale západní, západní! U nás žádná diktatura nemá živnou půdu, to je proti přirozenosti národa, nemám pravdu?“

Známá scéna z filmu Obecná škola není historicky doložená. Ale reálie jara 1946, respektive dnešní široce rozšířenou představu o nich, ilustruje výtečně. Iluze a naivita demokratů ze staré školy, pasivita tváří v tvář po moci hladovým, ostrým komunistům. Ano, to se nám to dnes komentuje, když víme, jak šeredně se pan Souček mýlil… (A v něčem bohužel nemýlil.)

Klíčové volby do Ústavodárného Národního shromáždění proběhly v Československu právě před sedmdesáti lety, v neděli 26. května 1946.

Iluzím před nimi, nebo dokonce ještě po nich, nepropadali jen Češi. Historik Igor Lukeš říká, že analýza politické situace před volbami 1946, kterou pro ministerstvo zahraničí Spojených států zpracoval velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt, je „možná jedním z nejhorších dokumentů v análech americké diplomacie 20. století.“ Jde v podstatě o jedny velké růžové brýle.

„Steinhardt,“ píše Lukeš, „si byl v den voleb vítězstvím demokratických stran tak skálopevně jist, že přišel sledovat vyhlášení oficiálních výsledků Noskem v budově ministerstva vnitra na Letné. Obklopen zahraničními novináři hned od počátku vyzařoval nezlomný optimismus – až do chvíle, kdy hlavou narazil na zeď reality. Z pohledu demokracie a Západu nebyly výsledky ničím menším než katastrofou.“ *)

Komunistická strana Československa zvítězila se 40 procenty hlasů. (V českých zemích 40,17, na Slovensku získala Komunistická strana Slovenska 38,37 procenta.) Titulní strana Rudého práva na druhý den volala: "Komunisté vedoucí silou národa. Ještě žádná politická strana neobdržela tak velkou důvěru – V nejdemokratičtějších volbách lid potvrdil a rozšířil mandát komunistů – Radostná nálada lidu – Jen nepatrný počet hlasoval bílými lístky proti lidově-demokratickému režimu a proti Národní frontě."

Stojí za připomenutí, za jakých poměrů pan Souček, pan Steinhardt a tisíce dalších spřádali své úvahy. Demokraté propadali iluzím v zemi, která sama byla z valné části už jen iluzivní demokracií. To je výstižnější termín než tehdejší pleonasmus „lidová demokracie“.

Ve volbách 1946 – zůstaňme pro zjednodušení v českých zemích – sice kandidovaly čtyři různé strany, ale žádná opozice. Všechno byla jedna Národní fronta, opřená o Košický vládní program, který vznikl pod taktovkou Rusů v dubnu 1945. Předvolební poutač o rok později jen stvrzoval státní doktrínu: „Jednotni v boji – jednotni v práci“. Podepsána Národní fronta: KSČ, sociální demokracie, národní socialisté, lidovci. Ovšem KSČ o sobě hlásala: „První v boji, první v práci, první v republice.“

Byl to výběr-nevýběr. Pravici aby volič pohledal. Agrární strana, jeden z pilířů politického systému první republiky, byla s odvoláním na kolaboraci zakázána.

KSČ získávala hlasy zemědělného lidu díky pozemkové reformě, která spočívala především v přidělování půdy po Němcích (a Maďarech) a jiných „zrádcích“. „Straničtí řečníci na venkově zdůrazňovali, že KSČ zajistila zemědělcům milion hektarů konfiskované půdy,“ připomíná Igor Lukeš.

Soukromé vlastnictví bylo od roku 1945 víc než dotknutelné. Znárodnění hospodářství – průmyslu, bank, dolů –, s ohledem na potřeby poválečné obnovy do určité míry pochopitelné, nabylo v Československu mimořádného rozsahu (60 procent). Budovatelský étos, jak ho známe z doby po roce 1948, byl už v prvních poválečných letech určující. Stačí se podívat na tehdejší filmové týdeníky: základní tón se zase tolik neliší. Z dnešního pohledu to místy působí jako přípravka na „vítězný Únor“.

Komunisté získali hlavní slovo v místních národních výborech. Měli ministra vnitra a ministra informací, tedy určující vliv na bezpečnostní složky a média. KSČ byla s jedním milionem členů nejpočetnější politickou stranou.  

Odsun Němců spěl v čase voleb k završení; celkem jich bylo vysídleno přibližně dva a půl milionu. V okresech s bývalou německou většinou vítězili komunisté zvlášť přesvědčivě – vůbec nejvíc dostali na Tachovsku, 70,45 procenta hlasů. Při pohledu na mapy komunistických volebních bašt z roku 1946 a v současnosti vidíme podobná místa: průmyslový severozápad Čech, západní pohraničí.

V programu KSČ měla, to si pan Souček přečetl dobře, například toto: „Nová ústava musí bezpečně a navždy zajistit naše velké znárodňovací dílo, při zachování široké sféry hospodářství soukromého a při plné podpoře drobných a středních podnikatelů.“ Na sjezdu živnostníků v únoru 1946 Gottwald pravil, že „komunistická strana nemá v úmyslu střední stav zničit, jak to tvrdí o nás naši nepřátelé, nýbrž má zájem na silném, prosperujícím živnostenstvu, jehož oprávněné požadavky jsme vzali do svého programu a budeme je se vší rozhodností také prosazovat."

„Komunistická strana,“ píše Igor Lukeš, „šla do voleb s programem, který sebevědomě nabízel každému něco. Chytře napsané prohlášení oslovovalo všechny vrstvy společnosti. Program se neodvolával na Marxe, Engelse, Lenina, a dokonce ani na Stalina; v textu nebylo možné najít slovo „soudruh“. Program naopak oslovoval „občany“, vyhnul se abstrakcím dialektického materialismu a soustředil se na konkrétní záležitosti běžného života. Závěrem vyzýval každého, kdo to myslí dobře s národem, republikou a vlastní rodinou, aby volil KSČ.“

Atmosféru sytily významné jednotlivé události jako veřejná poprava K. H. Franka na Pankráci čtyři dny před volbami (Lukeš: „KSČ ji využila k vybičování nenávisti vůči Němcům a k tvrzení, že jedině Sovětský svaz může zemi chránit proti příští nacistické hrozbě) nebo oslavy prvního výročí konce války na Strahovském stadionu, kam Sovětský svaz vyslal ohromnou delegaci včetně maršálů Koněva a Rybalka, kdežto ostatní spojenci byli téměř neviditelní.

Dnes nám může připadat, že předvolební situace působila jako jedna velká kampaň KSČ. Všechno jako by mířilo k neodvratnému volebnímu výsledku. Komunisté měli nesrovnatelně výhodnější výchozí podmínky. Jejich odhodlání vyhrát, urvat to, bylo značné. A letargie nebo dokonce bláhovost řady demokratů znepokojující. Viděno zpětně, ovšemže.

Jestli se ještě v roce 1946 dalo zabránit následující komunistické diktatuře – protektorátu Moskvy –, to je žánr coby-kdyby historie. Teď jsme u na příštích 44 let posledních (omezeně) demokratických voleb a iluzí, které je provázely. A víme, co pan Souček, a dokonce ani pan Steinhardt nevěděli a vědět nemohli. Zahodit tuhle nesmírnou výhodu, nevěnovat jí pozornost, by byl nerozum. Sláva demokracii bez iluzí.

*) Igor Lukeš: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945 – 1948. Nakladatelství Prostor, 2014.

autor: Jan Lipold | 26. 5. 2016 7:30

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama