Šestý balík evropských sankcí není nutný jen kvůli strašným zločinům ruské armády na Ukrajině, je i v zájmu samotné unie. Poté, co klub na počátku invaze překvapil Vladimira Putina svou jednotou a rychlým přijetím prvních trestů, předváděl v posledních dnech o dost smutnější podívanou. Evropské země se nemohly shodnout, co si dál počít s ruským plynem. A některé dokonce přistoupily na to, že za něj budou Kremlu platit v rublech, čímž porušily opatření, která samy odhlasovaly.
Nový balík sankcí situaci vyjasňuje. Debata o plynu se odsouvá, protože bez ruských dodávek se Evropa prostě zatím nedokáže obejít. Cílem je nyní konec závislosti na ruské ropě. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová navrhuje ukončení jejího odběru během šesti měsíců, do konce roku by se pak měl zákaz rozšířit i na produkty z ní rafinované. Je silně nepravděpodobné, že by o něčem takovém začala mluvit, kdyby nedisponovala požehnáním od výrazné většiny národních lídrů.
Maďarsko, Slovensko či Česko si nejspíše vyjednají přechodná období, i tak jde ale o významný historický krok: Kdo by ještě někdy na začátku února tvrdil, že po půl století závislosti na ruské ropě se jí Evropa bude chtít zbavit během několika málo měsíců, byl by nepochybně za blázna. Nyní se to stává realitou.
60 let družby z donucení
Česko se ovšem sotva dokáže obejít bez kremelských dodávek stejně rychle jako Poláci a Němci - stále pokrývají zhruba polovinu zdejší spotřeby. "Západní" ropovody TAL a IKL nyní nemají takové kapacity, abychom jejich prostřednictvím mohli hned čerpat objemy, které potřebujeme. Změna může trvat dva až tři roky a právě na takovou dobu nyní Praha žádá o výjimku z celounijního rozhodnutí. Je pravděpodobné, že ji dostane.
Dovolme si teď trochu nadsázky. Škoda že loučení nestihneme už letos, cimrmanologové kvůli tomu mohou oprávněně namítat, že se tak zase jednou studenti budou muset memorovat špatně zapamatovatelná data. Pokud by to Česko zvládlo do konce roku, žáci by se učili o vzestupu a pádu ropovodu Družba mezi lety 1962-2022. V prvním zmíněném roce přitekla monstrózní sovětskou stavbou do Československa první dávka, v druhém by zas trubky vyschly…
Ale vážně. Po roce 1989 se ve východní Evropě - a třeba i Německu - zrodil konsenzus, že je velmi rozumné energetické dodávky rozrůznit, relativně levných ruských surovin se ovšem není třeba zcela vzdávat.
V našem případě to například znamenalo dostavbu trasy IKL, která propojila německý Ingolstadt s rafineriemi v Kralupech nad Vltavou a Litvínově. Právě tato cesta se pro nás po navýšení kapacit stane zcela klíčovou.
Naivita, která končí
Mohlo se v minulých třiceti letech pro energetickou bezpečnost republiky učinit více? Nepochybně ano. Je ovšem žádoucí neznásilňovat historii a nedívat se na minulá rozhodnutí dnešníma šokovanýma očima, které již viděly hrůzy v Buči či Mariupolu.
V roce 1989 sice padl monopol komunistické strany, prakticky nikdo zde ale nežádal, abychom se kvůli tomu také zbavili jakékoliv energetické spolupráce s Moskvou.
Stejně tak není úplně spravedlivé mistrovat české politiky, jak mohli odebírat od Putina plyn a ropu, když postupně viděli Podněstří, Abcházii, Osetii, Donbas, Krym - a navrch zažili i dočasně zavřené kohouty v roce 2009. Protože velmi podobně jako zdejší reprezentace se chovala i ta evropská. Téměř nikdo na západě kontinentu nebyl ochoten směšovat obchody s energiemi a politiku.
Málokdo si dokázal představit, že Kreml je opravdu odhodlaný rozpoutat válku. A málokdo tedy čekal, že ropa a plyn se brzo stanou její významnou frontovou linií.
Bědování nad rozlitým mlékem nikomu nepomůže, čas i energii teď potřebujeme na to, abychom našli cestu z krize. Abychom získali garanci dodávek od evropských partnerů - a pak se už konečně zbavili jednoho letitého nerovného ropného přátelství.
Společnou energetickou unii
Jen pohřbením Družby to ale pro Česko nekončí. Přijdeme tím o svou dosavadní zásobní cestu a bylo by trestuhodně naivní si myslet, že celý problém vyřeší jedna plynová přípojka do Polska a jedna ropná do Německa.
Dosud jsme - podobně jako například Slováci - byli zvyklí na postavení země, přes niž proudí strategické suroviny dále do Evropy, nyní se naopak ocitneme na konci západních produktovodů. A podle toho se také musíme zařídit.
Nebude to lehké a na účtenkách za benzin či plyn budeme historický zlom sledovat s mnohem větší nevolí, než by nám bylo milé. Jiná cesta ze smyčky, v níž nás válkychtivý Kreml může uškrtit úplně kdykoliv si zamane, ovšem nevede.
