Horká fáze kampaně před hlasováním o hlavě státu se nejlépe pozná podle toho, že se začnete za kandidáty stydět. Do cesty k urnám nám zbývá něco přes měsíc a marketingové týmy dobře vědí, že do té doby musí ze svého zaměstnavatele vytvořit v očích veřejnosti důvěryhodného souseda - člověka, u kterého získáte zcela mylný dojem, že je to někdo jako vy, a můžete se na něj tedy kdykoli s důvěrou obrátit.
Diskuse o zahraničněpolitických prioritách, obsazení Ústavního soudu nebo České národní banky by byla jistě relevantnější, ale potřebné hlasy by nepřinesla. Takže se raději vystavují děti, pečou perníčky, plete vánočka a focení u lvů připomíná báje o chrabrém Bruncvíkovi.
Navzdory prefabrikovanému emocionální prázdnu bychom však měli být za nadcházející přímou volbu nejvyššího ústavního činitele vděčni. I když stále nevíme, jak nakonec dopadne, stihla již vygenerovat celkem zajímavou skupinu favoritů. Ty přirozeně můžeme vnímat zcela různě, rozhodně však ne jako instantní produkt stranických sekretariátů. Širší peloton navíc zahrnuje všemožné společenské názorové proudy a nepochybně tak - přinejmenším v prvním kole - přispěje k slušné volební účasti.
Kdo ví, možná právě zažíváme jednu z vůbec nejreprezentativnějších voleb. Málokdo sice může hlasovat přesně pro toho, koho by na Pražském hradě rád viděl, ale skoro každý může podpořit člověka, který se ideální představě alespoň nějak blíží.
Havel by byl spokojen
Dokládá to i skutečnost, že veřejným prostorem zatím neobíhá oblíbený hoax o "profesorovi egyptologie" - možná si ještě někdo vzpomene, s jakou chutí v minulosti i ti největší odpůrci Václava Havla najednou připomínali jeho slova "byl bych nerad, aby se příštím prezidentem stal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval". Příznivci Miloše Zemana je používali proti údajně slabému Jiřímu Drahošovi. Předtím zase Mirek Topolánek vůči konkurentům Václava Klause.
Pomiňme teď na chvíli fakt, že takto bez kontextu to Havel neřekl. V roce 1998 pouze vyjádřil obavy, aby jeho nástupce nebyl ani pouhou stranickou figurkou, ani neutrálním vysloužilým akademikem. Podstatné je, že zmiňované zaklínadlo nyní nesedí ani na bývalého vojáka Petra Pavla, ani na docela razantní ekonomku Danuši Nerudovou. A konec konců ani na senátory Pavla Fischera, Marka Hilšera či odboráře Josefa Středulu.
První prezident samostatného Česka by tedy s aktuální nabídkou snad mohl být spokojen. Tím spíš, že mu nikdy nevadilo, jak moc se přímá volba hlavy státu do české zastupitelské demokracie nehodí, protože posiluje svár mezi vládou a Hradem. Naopak lidový výběr vždy podporoval, neboť po svých zkušenostech považoval za užitečné, aby nejvyšší ústavní činitel nemusel svou legitimitu odvozovat od hlasů zákonodárců.
Potěšit by VH mohla také letošní poměrně pestrá paleta silných občanských kandidátů. Z trojice favoritů aspiruje na nejvyšší ústavní funkci jediný straník - předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Možná nejzajímavější by však bylo vědět, jak by symbol demokratických změn nahlížel na dnes tak časté výzvy, aby slabší uchazeči o Pražský hrad už nyní odstoupili ve prospěch těch silnějších.
Sláva hvězdné pěchoty
Každopádně lze říci, že je takové volání příznakem nepochopení samotného principu dvoukolové volby. V té je vždy třeba nejprve získat dostatečný voličský kapitál, aby s ním vůbec bylo možné pracovat. Jinými slovy: mají-li Fischer, Hilšer i Středula požádat své příznivce o podporu někoho jiného, musí je nejprve sami v prvním kole dostat k urnám.
Z takového pravidla jistě existují i výjimky. Jednu nabídlo například sousední Slovensko, kde se prezidentští kandidáti Robert Mistrík a Zuzana Čaputová v roce 2019 předem veřejně dohodli, že do finálního souboje nakonec půjde ten, komu se podaří získat větší popularitu. V našich končinách ale nikdo žádné podobné ujednání neuzavřel.
Není také žádný závažný důvod k pobouření nad tím, že z prezidentského klání si někteří účastníci dělají - mimo jiné - odrazový můstek k volbám dalším. Přímý souboj o Hrad přitahuje obří porci mediální pozornosti, a nemělo by tedy překvapovat, když se ji ti neúspěšní rozhodnou později zúročit. Například senátoři Fischer a Hilšer si takto nepochybně jistí své posty v horní komoře parlamentu, jiní zase mohou pomýšlet na členství v bankovní radě či nějaké to velvyslanecké místo.
Protože jsme z možnosti kandidovat do nejvyššího úřadu udělali nízko visící ovoce, k jehož zisku stačí minimum podpisů od zákonodárců, patří k věci, že se vždy najde někdo, komu poslouží k reklamě. I hvězdné pěchoty ostatně podobným způsobem v Superstar bojují o svých pár minut slávy - toto není v principu jiné a není na tom nic špatného.
Jen ne jako Zeman
Přímá volba prezidenta je v Česku stále v zásadě novinkou. Během té první jsme se v roce 2013 rozkoukávali - a nejlépe to nakonec zvládl Miloš Zeman. Druhé hlasování o pět let později ukázalo, že i člověk, který úřad vykonává zcela nedůstojným způsobem, má už jistý bonus pána Hradu a tedy vyšší pravděpodobnost, že obhájí. Nyní máme teprve podruhé na výběr z poměrně pestré škály uchazečů, kde jsou všichni na stejné startovní čáře. A mnozí z nich by funkci jistě zvládli zastávat. To není zase tak málo.
Po dosluhujícím dryáčnickém Zemanovi republika poptává někoho umírněnějšího. Bylo by však iluzí si myslet, že už se Česko posunulo na úroveň Rakouska s jeho přímo volenými, leč konsensuálními prezidenty. Na to nám chybí tamní sedmdesátiletá tradice. Mnohem blíže máme spíše ke Slovákům, kteří potřebovali celkem čtyři přímé volby, aby se do čela země dostal i někdo jiný než jen figury nastrčené stranickými sekretariáty.
Miloš Zeman zanechává poučení, že ve zdejších podmínkách může zvítězit jen člověk alespoň do nějaké míry polarizující a aktivistický - bez toho nikdo potřebných 2,6 milionu hlasů prostě neshromáždí. Zároveň ale Zeman také zcela ničivým způsobem ukázal, kam to spěje, když uchazeč nic jiného než aktivismus a štěpení nenabízí.
Také proto se nyní Babiš, Pavel, Nerudová, Fischer, Hilšer i Středula snaží působit jako osobnosti silné a rozhodné, nikoli však úplně nesmiřitelné. Je to každopádně šestka, která alespoň do nějaké míry reprezentuje všechny podstatné společenské proudy - a tím pádem slibuje i zajímavé volební klání, se kterým může být republika spokojena. Není vůbec jisté, že se za dalších pět let podobně širokého výběru dočkáme znovu. Stojí tedy za to si jej místo nekonečného hořekování spíše užít.
