Každý ví, že Slovanskou epopej namaloval Alfons Mucha a že má ukazovat slovanskou i českou velikost. Události, které se kolem slavného cyklu obrazů strhly, ale ilustrují přesný opak. Jsou svého druhu epopejí o Epopeji. Výpovědí o tom, jak je možné se celé roky nesmyslně handrkovat o majetek. A především o tom, jak "Slované v pravlasti" chápou vlastnictví - jako nezadatelné právo na majetku rýžovat, aniž by se o něj museli starat, jak naslibovali.
Kdo hledá, nenajde
Obvodní soud pro Prahu 1 druhou prosincovou středu vyhověl žalobě Muchova příbuzného na určení vlastnictví slavného cyklu. Rozhodl, že nepatří hlavnímu městu, neboť nesplnilo autorovu podmínku, podle níž mělo vybudovat pro plátna samostatné výstavní prostory.
Soudkyně Marie Tvrdková připomněla, že Praha si podmínky byla vědoma a nezpochybnila ji. Ostatně její zástupci sami opakovaně tvrdili, že vhodné prostory hledají. A to už celých 92 let - přesně od roku 1928.
To by téměř vydalo na volné pokračování cyklu. Jeho první plátno by se mohlo jmenovat třeba "Hledání v Praze" a zachycovat několik generací Pražanů, jak pátrají - a nenacházejí. Pozoruhodné přitom je, že během té doby si Pražané bez problému našli čas na vystavení Epopeje ve Veletržním paláci i na její zápůjčku do Asie - v japonském Tokiu se v roce 2017 její expozice stala třetí celosvětově nejnavštěvovanější výtvarnou výstavou roku.
Nynější soudní verdikt nepochybně potěší mnohé Nepražany, protože škodolibostí ve vztahu k obyvatelům metropole se Slované určitě nijak neliší od ostatních národů. Prohra hlavního města je ale důležitá z úplně jiného důvodu: soud tím dal velmi zřetelně najevo, že závazky je třeba plnit bez ohledu na to, jak staré jsou. A také to, že z vlastnictví nevyplývají jen práva, ale i povinnosti.
Už na začátku devadesátých let rozhodoval Ústavní soud případ týkající se usedlosti v bývalých Sudetech. Stěžovatelé, kteří se tehdy domáhali svých práv, překvapivě neuspěli a konstituční tribunál odmítavé stanovisko zdůvodnil právě tím, že se o majetek řádně nestarali a nechali ho úplně zpustnout.
Listina základních práv a svobod skutečně praví, že "vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých". A stará lidová moudrost k tomu dodává, že člověk si méně hledí toho, co získá příliš snadno. Kdyby Mucha plátna za velké peníze Praze prodal, nejspíš už by dávno visela ve slibovaném speciálním pavilonu…
Velcí a malí
Příběh Slovanské epopeje by byl bezpochyby skvělým námětem na film. Třeba o tom, jak velký malíř Alfons Mucha za finančního přispění velkého amerického mecenáše Charlese Cranea vytvořil rozměrný cyklus velkých obrazů, jež mají připomínat velikost Slovanů i Čechů. Vše ostatní už by v tom snímku ale bylo malé. Což je ostatně možná jedno z nejzajímavějších poučení z celé kauzy: není velikost jen iluzí?
Celý poněkud trapný spor lze ale nakonec vnímat i jako příběh s dobrým koncem, protože se v něm domohli práva slabší proti silnějšímu. Jedna malá rodina dědiců proti milionové metropoli. Všechna ta bezradnost a tragikomické tahanice o Epopej jako by ovšem vzkazovaly hlavně jediné: že jsme nejspíš příliš malou zemí na velká plátna o velké minulosti.
