Nedávno (1. září) jsem psal o tom, jak se pokusit vyřešit dopravu v auty ucpaných a znečištěných městech, jako je Praha, Brno a další. Vyšel jsem z u nás značně převratného (provokativního) textu architekta a urbanisty Petera Bednára, který studoval a pracoval v USA, Nizozemsku a Číně, věnuje se převážně plánování městských struktur, krajině a veřejnému prostoru a jeho práce získaly četná ocenění. Bednár dokládá, že snížení rychlosti na 30 kilometrů v hodině tam, kde jsou hustě osídlené části města, tedy skoro všude, může mít velký smysl a pro mnohé paradoxně umožnit, aby se doprava kupříkladu v Praze stala více plynulou.
Nemá smysl jeho analýzu opakovat, text je dostupný (zde). Na základě jeho dobře doložené práce jsem psal o tom, že snížení rychlosti by mohlo vést k lepšímu soužití pěších, cyklistů a automobilistů v centrech měst. Reakce na text byly z více než 90 procent nejen záporné, odmítavé, ale až agresivní. Hlavní argument zněl zhruba tak, že auto je od toho, aby jelo rychle, a že nějaký cyklista (jsem ale i chodec a řidič) nebude lidem diktovat, co mají dělat.
Základní smysl textu urbanisty Bednára tkví ovšem v tom, že v centrech měst, jako je Praha, se jezdí v průměru nižší rychlostí, než je ona třicítka (spíše dvacítkou), a že by plošné snížení (vyjma třeba víceproudých tahů skrz město, tunelů, magistrál) v důsledku rychlost zvýšilo a provoz učinilo podstatně plynulejším.
V Česku máme ale několik problémů. Jedním z nich je cosi jako „autismus“ (ano, slovo má více významů, vím), tedy jakési hluboké přesvědčení, že mě auto nějak vyjadřuje, že žiju tak trochu skrz auto, kupříkladu podnikatel nebo manažer ve firmě prostě musí mít určitý typ vozu, jinak by ho druzí manažeři nebrali vážně, atd. Auto je nějak setrvačně, mylně spojeno se svobodou a sebevyjádřením, což zažíváme na silnicích běžně, „tlustá“ auta se zhusta derou napřed, běžná praxe.
Další problém - nejsme dost informovaní, nesledujeme evropské trendy, které (alespoň v oblasti automobilismu) nespadly z nebe, reagují na vývoj společnosti a na nové problémy, které modernita přináší. Jeden ze základních faktů je, že auta komplikují život usedlíkům, ničí životní prostředí (ovzduší, to, co dýcháme) a zároveň města neuvěřitelně hyzdí. Stačí jít v Praze (Brně, jinde) po ulici, všude stojí tisíce aut, základní charakter ulice, urbanistiky se už nedá vnímat, všecko přebíjejí zaparkovaná nebo popojíždějící auta.
Závislost na autu je jako závislost na nikotinu
A ještě jedna potíž, my sice už - neradi, neochotně - přijímáme fakt, že se mění klima, že se otepluje, většina dokonce už asi nepochybuje, že na tom má člověk podíl, ale zároveň jsme neuvěřitelně setrvační a neochotní změnit svůj přístup k životu, ke svému okolí. Podobáme se těžkému kuřákovi, který ví, že si ničí plíce, ale prostě neodloží cigaretu, je závislý na nikotinu, my zase na autech.
Před revolucí jsme chtěli „na Západ“, snili jsme o tom, ale teď se situace otočila, protože jsme poznali, že ten Západ je proces, není to na věky daný stav, kdy se nemusí nic dělat a měnit, kdy nám rok od roku roste životní úroveň a hotovo. Ve skutečnosti je Západ, nebo snad lépe svobodný prostor, takový, který pečuje o budoucnost, který odmítá sebevražedné jednání, odmítá setrvávat v omylu. Proto se už v hospodách nekouří, proto se ve městech snížila rychlost na padesátku, proto má už delší dobu chodec přednost na přechodu. To je Západ. A v tom jsme dnes i my Západ.
V Paříži od 30. srpna zavedli takřka všude třicítku. Padesátka zůstává jen na vybraných hlavních tazích, sedmdesátka na městském okruhu Boulevard périphérique. Smysl tohoto (nikoli prvního) kroku pařížské radnice, socialistické starostky Anne Hidalgové? Má tři cíle: snížit emise, prach, svinstvo z brzd, hlučnost, dál zvýšit bezpečnost obyvatel, tedy snížit počet nehod, ale také připravit město na boj s klimatickou změnou. Zároveň je to další krok ve snaze Hidalgové, aby se ve francouzské metropoli omezil počet aut. Pařížská realita (asi ještě horší než pražská): průměrná rychlost dopravy přes den činí v průměru okolo 11,5 a na městském okruhu 30,6 kilometru v hodině.
Hidalgová je odvážná, jejím plánem je brutální omezení nejen rychlosti, ale i počtu parkovacích míst (ze 140 na 80 tisíc). Rychlost snižuje v Paříži postupně. A teď to důležité, Pařížané ji volí, chápou, že omezování nezdravě rozplemeněných aut vede ke zlepšení života ve městě. Nesmíme přitom zapomenout na jev, který i v Česku dobře známe, lidé se masově stěhují z vesnice do měst, život se přesouvá do měst, a taky proto by se města měla měnit.
Němci testují
Paříž není první. V celém Španělsku byla letos od 11. května povinně zavedena třicítka ve všech městských a obecních ulicích (tedy nejen ve velkých městech). Samospráva může rychlost změnit na padesátku, ale na 70 až 80 procentech španělských ulic (kde je v jednom směru jeden jízdní pruh, přičemž, pokud jsou pruhy dva, ale jeden je vyhrazen pro městskou hromadnou dopravu, počítá se, že jde jen o pruh jeden) se jezdí třicítkou. Skutečná dopravní revoluce.
Německo třicítku testuje v Cáchách, Augsburgu, Freiburgu im Breisgau, Hannoveru, Lipsku, Münsteru, Ulmu a v Bonnu. Tato města se spojila do „Městské iniciativy tempa 30“. Probíhá to podobně jako v Paříži. Jde o test, doprava bude sledována, změna pak vyhodnocena.
Praha nic takového nechystá. De facto ani nemůže, i kdyby současná radnice vedená primátorem Zdeňkem Hřibem (Piráti) chtěla. Hřibův náměstek pro dopravu Adam Scheinherr (nestraník za Praha sobě) k tomu říká: „Rozhodnutí paní starostky Hidalgové dává smysl. Paříž díky tomu získá větší kapacitu komunikací, protože auta pojedou plynuleji a také nebudou muset mít tak velké rozhledy před křižovatkami.“ Zároveň ale upozorňuje na realitu naší metropole, o omezení rychlosti v Praze rozhodují jednotlivé městské části, jichž je 57. Centrální snížení rychlosti tedy není možné.
Možné ovšem je, aby s tím jedna městská část začala, další se pak třeba časem přidají. Kdy? Až objeví výhody typu méně přejetých, méně hluku, méně prachu, méně aut (najednou by se mohla hromadná doprava jevit jako výhodnější), víc prostoru pro děti a dospělé. Nebo až je k tomu rezidenti donutí.
Musel bych furt koukat na tacháč
Určitě by mělo smysl udělat to podobně jako oněch osm německých měst, tedy otestovat zavedení třicítky v třeba půlročním provozu. Výhodou snížení rychlosti, jak už jsem o tom psal, je vyšší komfort i pro řidiče, má víc času sledovat, co se děje, pokud mu někdo vběhne pod kola, následky ve třicítce jsou mnohem méně vážné než v padesátce. Do měst by najednou zavítal větší klid, usedlíci by zjistili (o tom vskutku není pochyb), že se jim lépe žije.
Možná to u nás čeká až na další generace, jež zcela jistě nebudou na autech tak závislé. Vždyť u nás je problém zavést i tak banální opatření, jako bezpečný odstup auta od cyklisty 1,5 metru. Tento návrh (sněmovní tisk 374) těsně prošel sněmovnou, těsně Senátem, ten ho upravil (učinil o dost bezzubějším) a nyní by se měl vejít do programu schůze sněmovny, jež začíná 14. září. Uvidíme.
Zpět ke třicítce ve městě. Někde je u nás zavedena, nepříliš často. Jeden čtenář mi napsal „to bych musel furt čumět na tacháč a určitě bych teda někoho přejel“. Odepsal jsem mu, jestli na tachometr nekouká, když jede po městě padesátkou. Neodpověděl mi. Pro řidiče je dobré si to občas zkusit, jet právě tou třicítkou v ulici, kde všude po straně parkují auta, a kdykoli mu může někdo vyběhnout do cesty, třeba dítě. Najednou zjistí, že není ve stresu, že je to mnohem bezpečnější, slušnější, příjemnější. A rezidenti to zcela jistě ocení. Třeba tudy vede cesta.
Jezdit po městě či vesnici pomalu, to neznamená, že jsem srab, že nejsem chlapák, machr, že snad neumím řídit. Není to hanba. Znamená to, že myslím nejen na sebe, ale i na druhé, na místní obyvatele, že mi záleží na okolí, na bezpečí dětí, chodců a cyklistů, koloběžkářů a longboardistů. Není nutné všecko dělat s jazykem na vestě, fakt ne.
