Není to cynismus. Globální jednání o tom, jak čelit oteplování planety, postupují rozumným tempem. Jednou za čas opravdu poskočí a přinesou důležitá rozhodnutí, jejichž detaily se pak několik dalších roků ladí. Po sedm let staré průlomové Pařížské smlouvě následoval loňský velký summit ve skotském Glasgow. Letos se tedy počítalo spíše s prací drobnou.
Slogan, podle něhož by první klimatický summit v Africe měl být hlavně o Africe, vypadal jako sice pěkné, leč prázdné heslo. Právě ono se ale nakonec překvapivě naplnilo - hlavním výsledkem konference v Šarm aš-Šajchu je nový globální fond, který by měl nejchudším částem světa pomoci se škodami, jimž se už nelze vyhnout.
Technologové a rolníci
V roce 2015 si svět ve francouzské metropoli potvrdil, že průměrná teplota planety by se měla zastavit nejvýše dva stupně Celsia nad úrovní z dob před průmyslovou revolucí. Prozatím se nám daří k tomuto cíli přibližovat. Jenomže i dva stupně jsou hodně. Pro představu: rozdíl mezi současností a nejstudenější fází poslední doby ledové se odhaduje na přibližně šest stupňů - a to byly časy, kdy polární ledovce sahaly až na území dnešního Polska a Německa…
Pokud nejsme ochotni se fosilních paliv vzdát rychleji a výkyvy klimatu zastavit na nižší hranici, nezbývá než se vypořádat s nevyhnutelnými škodami. Nejhůře postihnou chudé obyvatele Afriky, Pacifiku nebo jižní Asie. Tedy ty, kteří na současném stavu nenesou prakticky žádnou vinu, protože vypouštějí jen velmi nízké emise. Neměli by jim tedy hlavní "hříšníci" - Severní Amerika, Čína nebo Evropa - přispět?
Logicky to dává smysl. Návrhy v tomto směru však léta ze všeho nejvíc připomínaly diplomatickou sci-fi. Menší emise jsou totiž pro výrobce v posledku i dobrou investicí - nové technologie sice něco stojí, ale zbaví je obřích účtů za ropu, plyn nebo uhlí. Naopak pomoc rolníkům zruinovaným suchy nebo ostrovanům, kteří musí utéct z placatých atolů před stoupajícím oceánem, představuje jednosměrný náklad. Vrátí se přinejlepším nepřímo, v podobě menší migrace nebo nižšího rizika konfliktů. Proto se do takových kroků nikomu z bohatších a bohatých moc nechtělo, jakkoli by byly projevem elementární spravedlnosti.
Egyptskému summitu se teď ale podařilo zřídit prázdný fond. Zatím neobsahuje žádné peníze a naplnit ho nějakou dobu potrvá. Stačí se podívat do Pekingu, kde už pochopili, že ve svém vlastním zájmu potřebují vyčistit domácí ekonomiku - když však došlo na placení, Čína najednou zkoušela tvrdit, že vlastně patří mezi rozvojové státy. Nicméně poměrně hladké schválení samotného principu je nečekaným pokrokem.
Svým způsobem by se tak za vítěze ze Šarm aš-Šajchu mohl prohlásit Institut Václava Klause. Exprezident léta argumentoval, že nemáme snižovat emise, ale přijmout změny klimatu a přizpůsobit se jim. Nový fond do jeho vize perfektně zapadá.
Složitější časy
Posun v diplomacii je ovšem také symptomem větší změny. Globální ekologická agenda se stává složitější. Dobře to předvedla jiná velká událost minulého týdne - moment, kdy počet lidí na Zemi překročil osm miliard lidí. V minulosti bychom to považovali za senzaci měsíce. Teď si novinky všiml skoro každý, ale nikoho zvlášť nevzrušovala.
Krom jiného i proto, že mezi největší proměny, jež svět zažil během posledního půlstoletí, patří dramaticky pomalejší tempo populačního růstu. V první polovině šedesátých let globální populace stoupala o 2,2 procenta ročně. Experti se děsili, kam to povede. Nynější rychlost je poloviční. Lidí pořád přibývá, ovšem mnohem pozvolněji. A demografové soudí, že růst se nakonec úplně zastaví dříve, než nás bude 11 miliard.
Ten nejzásadnější posun však spočívá v něčem jiném: ekologická stopa stále méně závisí na počtu obyvatel. Sice nás je více a více, ovšem hlavně v chudších částech světa, které čerpají poměrně málo přírodních zdrojů. Například v Nigérii kolem poloviny století bude žít podobný počet lidí jako v osmdesátých letech v celé Africe. Na hlavu ovšem země vypouští jen kolem 0,6 tuny oxidu uhličitého ročně. Čína necelých osm tun, Česko přibližně devět a Spojené státy skoro 15.
Proto k řešení rozsáhlých potíží často nevede intuitivní prvoplánová cesta. Demonstrovat to lze na příkladu tropických lesů. Kde a z jakých příčin dnes nejvíce mizejí? Americká environmentální geografka Ruth DeFriesová s několika kolegy za pomoci sofistikované statistické analýzy zjistila, že aktuální odpověď je úplně jiná, než bývala dřív.
Ještě před třemi dekádami byly v tomto ohledu nejhorší země, kde hodně rostla venkovská populace. Počínaje přibližně rokem 2000 ovšem čelo pelotonu převzaly státy, které vedou v exportu zemědělských komodit. Jinými slovy: dříve lesy káceli především přibývající chudí vesničané pro svá políčka, zatímco dnes to dělají majitelé plantáží, kde se ve velkém pěstuje palmový olej, krmná sója nebo hovězí maso na vývoz.
Pokud máme hnout s planetárními ekologickými problémy, nestačí už prostě jen počítat lidi nebo emise. Potřebujeme porozumět složitým zákrutám globalizované ekonomiky.
Autor pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
