reklama
 
 

Neklid po 17. listopadu: Nesvoboda se může vrátit jako voda do vysušené řeky

20. 11. 2017
Lidé mají v sobě ochotu přijmout útlak a manipulaci, které jsme zažívali ve 20. století.

Totalita se může kdykoli objevit zas. Jenže co když bude přicházet po nových cestách? Po těch, kde ji nečekáme a kde jí nebudeme umět čelit?

Viděli jsme to teď, když jsme si připomněli osmadvacet let od pádu komunismu, ale i při stejném výročí i v minulých letech: při oslavách se mluví o svobodě a varuje před návratem starých pořádků; připomínají se komunistické zločiny a komunistická vina. Starší řečníci ještě vinu nacistickou. Ale vzpomínka na pád komunismu je přece jenom časově bližší, takže přibývají další varování: komunisté mají možná šanci držet u moci budoucí vládu, co za to budou chtít? A samozřejmě, také se mluví o tom, že mnoho mladých k těm komunistům zase hledá cestu, a všechno se to říká s obavami.

Přitom bychom mohli být po posledních volbách klidnější, protože samotní komunisté (KSČM) dostali méně hlasů než minule a výsledná podpora mezi sedmi a osmi procenty by mohla při připomínkách 17. listopadu vést k relativní spokojenosti. Jenže evidentně nevedla. Proč? Cítíme, že náš svět může být ohrožen: ale dokážeme nebezpečí vidět tam, kde jsou?

Je to jako s příslovím, že vojáci se vždycky připravují na tu minulou válku. I politikové očekávají hrozby tam, kde byly nedávno, a ostatní se na budoucnu nejvíc bojí toho, čeho se nejvíc báli naposled. Takže je logické, že si hrozbu návratu totality spojujeme především s komunisty, ale co když je to osudový omyl?

Co když nám totalita hrozí a komunisté s ní nebudou mít nic společného nebo poskytnou jen něco nehmatatelného, něco jako tradici v ohýbání páteře, jako se to stalo v Rusku? Prostě přijde někdo šikovný a nabídne jednotu těm, kteří žijí ve zmatené a názorově rozdělené zemi? Jako Hitler v Německu?

Tu rozdělenou zemi už máme. Začneme prezidentem: hned poté, co jsme si připomněli osmadvacet let od pádu komunismu, nám průzkum ukázal, že současného prezidenta Miloše Zemana považuje v nové prezidentské volbě za nepřijatelného 45 procent lidí. Ale přesto má stejný muž zatím největší šance na znovuzvolení. Volební potenciál, tedy podíl voličů, kteří jeho volbu zvažují, totiž činí také 45 procent. A když se podíváme na vítěze voleb, Andreje Babiše, tak ten právě sestavuje vládu. Zatím to vypadá na menšinovou, s tolerancí či podporou komunistů a Okamurovy SPD, což u mnohých demokraticky smýšlejících voličů budí přinejmenším údiv. Nicméně podle jiného průzkumu s Babišovými kroky souhlasí 49 procent lidí, přičemž 16 procent uvedlo, že souhlasí "rozhodně", proti je 39 procent dotázaných.

Našli bychom i další a další příklady rozdělené země: jinak se ekonomicky daří Pražanům, jinak zbytku země (rozdíl je neporovnatelně výraznější než třeba v sousedním Rakousku), jinak se lidem daří v bývalých Sudetech, jinak se v různých regionech i volí. Možná řeknete, že to není nic divného: i Británie je po referendu o brexitu rozdělená, politicky rozdělené je třeba i sousední Polsko. A svým způsobem rozdělenou zemí (osobou prezidenta) jsou i Spojené státy. Jenže to všechno není důvod ke klidu, spíš k ještě větší obezřetnosti.

A tu budeme potřebovat, protože na prohlubování nedůvěry mezi námi i v nás dál pracují vnitřní a také zahraniční nepřátelé pro své vlastní sobecké cíle. Takže nás třeba čekají hodně zmatené časy, takové, v nichž se objevují lidé, kteří věří, že dokážou (s)vést ostatní a ti ostatní po nich zase v takových časech touží. Paradoxně při tom slyšíme hlasy volající po změnách, které by naši nejistotu ještě zvýšily: po referendech, po přímých volbách starostů či hejtmanů. Zdánlivě demokratické směřují k posílení důvěry v počínání obyčejných lidí. Pozoruhodné je, že v samotných volbách lidé hlasují opačně: vítězná strana na důvěru v počínání obyčejného člověka tak úplně nesází: podívejme se třeba na její politiku v oblasti výběru daní, že.

Můžeme si stokrát říkat, že nemá smysl se nad budoucností trápit, že Česko je země pevně posazená v Evropě, v mezinárodních strukturách, že země má relativně dobrou ústavu a zákony. Jenže právě: kdyby neslyšel hlasy, které útočí na podstatu společné existence, mohl by si ten, kdo je nespokojený s výsledkem voleb, říci: nějak to jedno volební období už přežiju. Což klidně vztáhne jak na prezidenta, tak na sněmovnu. Ale co když přijde někdo, kdo bude chtít podstatnější změny? V Berlíně najdete v parku ve vládní čtvrti desky s citacemi z německé ústavy, ale jak jsme na tom s vědomím důležitosti té naší?

Nepřijde někdo, kdo bude tak přesvědčivý, že oklame většinu lidí kolem? Že vzbudí falešnou důvěru a odstartuje změny, které už nenabídnou cestu zpátky? Víme dost z historie o tom, jak a kdy demokracie končí, jsme dost vzdělaní na to, abychom rozeznali skutečnou perspektivu od manipulace? Těžko říct, ale víme, že školy se naší totalitní minulosti příliš nevěnovaly, že jsme nejspíš nevytvořili dost pevný systém, který by nám křehkost svobody nepřetržitě připomínal, ba dokonce o tom mnozí z nás moc nemluvili ani doma se svými dětmi. Zkrátka a dobře - jsme si jisti, že bychom nástup totality dokázali rozeznat, kdyby ta přicházela jinou cestou?

Nesvoboda je jako voda, má paměť: tam, kde bylo koryto, tam se proud někdy vrací. Kde býval rybník nebo tůně, tam se objevuje voda i poté, co jsme je vysušili. Stačí jen jedna povodeň a ukáže se, že voda znovu natekla, kam neměla, a úplně odjinud, než jsme čekali! A tak je to i s nesvobodou, se všemi těmi formami útlaku a manipulace, které jsme v různých podobách zažívali od konce třicátých do začátku devadesátých let. Mají snahu se vrátit k nám a lidé bezděčně mají v sobě ochotu je přijmout. Takže opatrně.

autor: Luděk Navara | 20. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama