David Klimeš David Klimeš | Komentáře
31. 5. 2021 11:30

Kdo slibuje nízké daně i objemný sociální stát, nabízí ve skutečnosti jediné - dluhy

Předvolební řeči o malém a štíhlém státu jsou k ničemu, když se ve skutečnosti politici předhánějí, kdo erár více nafoukne.
Podle pravidel. Populismu...
Podle pravidel. Populismu... | Foto: Ludvík Hradilek

Pokud jde o daně, těžko najít pravicovější národ, než jsou Češi. A těžko najít národ levicovější, dojde-li řeč na peníze pro sociální stát. Václav Klaus už sice dlouho nepremiéruje, ale jeho teze, že berně mají být co nejnižší, aby byl stát menší a nechal prostor soukromým iniciativám, je v nás hluboce zakořeněn. Ovšem jen rétoricky. Zároveň považujeme za normální, že se k lékaři dostaneme mnohem rychleji než Brit, na důchod si bokem nic nemusíme šetřit jako Švéd a za majetek ani omylem nezaplatíme tolik, co třeba Ir.

Iluzorní smír mezi nízkými státními příjmy a hypertrofovanými výdaji opět plně vyhřezává v předvolební kampani. Koalice Spolu tvrdí, že rozhodně nepřipustí zvadání daní, nijak jí to ale nebrání v tom, aby slibovala, kolik toho komu rozdá. A to nikoliv v jednotkách miliard, ale rovnou v procentech HDP.

Koalice Pirátů a Starostů slibuje štíhlý stát také, ale i v jejím programu se to hemží novými náklady. A perlička nakonec: Za štíhlý stát urputně bojuje i premiér Andrej Babiš. Muž, za jehož vlády erár vesele bobtnal. A který rozvrat  veřejných financí dokonal zcela nezodpovědnou daňovou reformou i  nesmyslnou úpravou penzí. V roce 2019 se přitom na sněmu hnutí ANO nechal znovuzvolit předsedou se slibem: "Chceme malý a levný stát, který nikoho neotravuje."

Ano, erár, který zkrachuje, už opravdu nikoho neotravuje. Aby se tomu tak nakonec nestalo, je třeba si nejprve otevřeně přiznat, co je ve skutečnosti malý stát. To se však v Česku od roku 1989 snad žádný politik neodvážil a těžko to očekávat zrovna v této vypjaté kampani. Tak alespoň volič by to vědět měl.

Vyhladovět a nechat umřít

Řízení státních financí hnutím ANO už před covidovou krizí najelo na neudržitelnou trajektorii, pandemie jen smetla veškeré zábrany. Zatímco většinu minulé dekády - ať už tu vládla levice či pravice - se státní dluh pohyboval kolem 1,6 bilionu korun, za poslední tři roky vyskočil na 2,5 bilionu a přespříští rok budeme začínat trojkou.

Už v předcovidových časech si vždy státní rozpočet musel dát stranou nějakých 40 miliard nikoliv na splátku dluhu, ale jen na splátku úroků z dluhu. Ani to nebylo málo. Nyní ovšem částka raketově roste a stáváme se případovou studií, že není důležité, zda je dluh nízký či vysoký, ale zda je udržitelný. A to náš není.

Přesto jsme v rámci fikce o co nejnižších daních jako jediná unijní země plošně a radikálně snížili berně z příjmů fyzických osob - to žádný normální stát potýkající se s obřími výpadky neudělal. Stejně tak nikdo jiný výrazně nesnižoval majetkové daně. Kvůli těmto nesmyslům nám nezbyl prostor pro skutečně efektivní protikrizová opatření, jaká zavedli třeba Rakušané či Němci, když dočasně snížili DPH, aby podpořili rozjezd spotřeby.

ANO, ODS i SPD ale zjevně touží věřit české pohádce, podle níž se stát automaticky sám od sebe smrskne, přiškrtí-li se jeho příjmy, takže ve velmi nesvaté koalici radikálně snížily daně.

Přes 70 procent výdajů státního rozpočtu je ale takzvaně mandatorních či kvazimandatorních, tedy v překladu do češtiny: povinných ze zákona. Když snížíte českému eráru příjmy bez smysluplné a konkrétní reformy výdajů, nezhubne, ale umře. A pokud snad dožije s čím dál dražším půjčováním do voleb, skoná po nich na drahé sliby, které bez osekání výdajů či opětovného zvýšení daní nelze pokrýt ničím jiným než jen dluhy novými.

Co doopravdy znamená malý stát

Když se v Česku nějaká strana operuje "malým státem", stočí většinou záhy debatu k nějaké podružnosti. Občanští demokraté tak například aktuálně tvrdí, že by snížili stavy úředníků o 13 procent. I kdyby se jim to podařilo - což je v krátké době bez dramatické reformy státní správy vyloučené -, přinese to úsporu maximálně v nízkých jednotkách miliard. Jenže my tady dva roky po sobě vršíme stamiliardové deficity, po nedávném snížení daní má navíc každý rok chybět eráru zhruba sto miliard korun příjmů a státní dluh vyskočil za dva roky o bilion. Z téhle kaše nám vyhazování byrokratů nepomůže.

Slibovat malý stát znamená něco v současných poměrech úplně jiného, jen to v Česku nikdo nechce říct, protože by to představovalo dramatický zásah do sociální politiky.

Nabídněme tedy pár konkrétních příkladů:

Místo růstu průměrné a velmi rovnostářské penze nad 16 tisíc korun by stát garantoval jen poloviční základní důchod, zbytek by závisel na individuální úspoře dle odvedeného pojištění či na úsporách v soukromých nebo zaměstnaneckých fondech.

Podíl erárních výdajů na zdravotnictví by se snížil z extrémních 80 procent o osminu a dosáhl by tak průměru OECD - chybějící peníze by platil pacient ze svého či z komerčního připojištění.

Učitelé, doktoři, policisté a další profese by kompletně přešli do gesce krajů a obcí, které by jich nadále mohli zaměstnávat jen tolik, na kolik by jim stačil rozpočet.

Stát by přestal přispívat na cíle, které nejsou základní. Zrušil by možnost odpočítávat si z daňového základu úroky z hypoték, zrušil by příspěvek na stavební spoření, školkovné a další podobná opatření. Místo zvyšování by snížil přídavky na děti i další sociální pomoc.

Příspěvky v nezaměstnanosti by vyplácel jen tři měsíce, dál by se o sebe postižený musel postarat sám. Nejdelší rodičovská v Evropě by se zkrátila minimálně o polovinu.

Kompletní změnou by prošel i daňový systém, který má v malém státě podpořit především individuální aktivitu a práci - snížilo by se tedy především enormní sociální pojištění a jako v jiných štíhlých státech by se naopak začala výrazněji danit spotřeba a majetek.

Asi by šlo pokračovat dále, ale o tom, co je malý stát, už asi představu máme.

Nulové daně a všechno všem

Koho předchozí návrhy vyděsily, může být v klidu. Nic takového Česku ani omylem nehrozí, protože žádný z verbálních obhájců malého státu se neodváží jeho skutečné realizace. Rozdíl mezi tradiční i populistickou pravicí i levicí je minimální, shoda na českém zkornatělém etatismu maximální, jen pravice má vždy před volbami spoustu řečí.

Program koalice Spolu sice nenabízí cestu k sanaci zcela rozvalených  veřejných financí, zato přichází se spoustou požadavků na další výdaje za stovky miliard korun. Piráti a Starostové v tomto ohledu moc nezaostávají. A současné vládní strany jsou schopny slíbit úplně cokoliv, jen aby se udržely u moci.

Jako vždy je nejlepším lakmusovým papírkem celonárodního sentimentu politický podnikatel Tomio Okamura, který chce vždy naskočit jako první na nejnovější vlnku populismu. Takže teď slibuje "až nulové daně" a obří státní půjčky rodinám. Jak se však z nulových daní zaplatí funkční stát?

Ve všech ostatních evropských zemích by to jistě byla absurdní otázka. Ne však v Česku, kde je možné chytat voliče na malý stát s nulovými daněmi a zároveň garantovat rozsáhlý a v mnohém velmi nefunkční erár, do kterého se už 30 let politici bojí říznout.

V roce 2021 to navzdory všem řečem není jiné, spíše ještě horší než obvykle.

Stát je pomalý, v tomhle monarchistickém řízení nemůžeme pokračovat, kritizuje Kala (video ze 7. dubna 2021)

Do očí mi premiér Babiš kritiku neříká, nemám ale problém si s ním vyříkat i nepříjemné věci, vztah s premiérem nepolitizuju, tvrdí prezident NKÚ. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy