reklama
 
 

Němec, zatčený při útěku na Západ, dostal po třiceti letech odškodnění: 407 korun

11. 3. 2019 9:30
Česko hledá cestu, jak rehabilitovat „trabantové“ uprchlíky z NDR, kteří se pokoušeli překonat železnou oponu u nás.

Vypadá to na správný krok, ale je to spíš jen malé vykročení. Česko začalo vyplácet odškodnění bývalým východním Němcům, kteří se před rokem 1989 pokusili překonat československou železnou oponu.

Takových uprchlíků brázdících před pádem Zdi východní Evropu v trabantech byly tisíce. Vydávali se do sousedních zemí v domnění, že tamní železná opona je méně důkladná než ta u nich. Byl to omyl, na který samozřejmě většinou doplatili. Někteří za to dokonce zaplatili svým životem, zraněním, jiní skončili ve vězení.

A české úřady už vyplatily odškodnění prvním někdejším východoněmeckým uprchlíkům za to, že zde byli nezákonně zadrženi a uvězněni. Jenže někdy jsou odškodnění taková, že jsou spíše k smíchu.

Maximilian Mario Hans Meurer byl v říjnu 1988 dopaden při pokusu o útěk na Západ a vězněn dva dny. Pak byl předán do bývalé NDR (východní Německo) a skončil v tamním vězení; tak to tehdy bylo: odhalený pokus o útěk se stal často začátkem osobní tragédie. Znamenal věznění, šikanu pro celou rodinu a konec profesní kariéry v NDR. Meurera západoněmecké úřady takzvaně vykoupily z vězení a po roce dostaly na Západ. Za dopadení a dvoudenní věznění v Československu dostal nyní odškodnění 407 korun, což je tak malá částka, že se mu přes banku ani nevyplatilo převádět z korunového do eurového účtu. Tak ji Meurer po dohodě s advokátem rovnou v Česku věnoval na charitu.

Problém je v tom, že odškodnění se vyplácí podle délky věznění a není v něm zahrnuta skutečnost, že tito nešťastníci nebyli propuštěni na svobodu, ale předáni represivní složce jiného totalitního státu - východoněmecké tajné policii Stasi. Na to však už není žádná tabulka, podle které by čeští úředníci mohli odškodňovat…

I tak: Samotná skutečnost, že se začala tato odškodnění vyplácet, je vykročením správným směrem. A to hned z několika důvodů. Ukazuje, že současné Česko bere svou totalitní minulost vážně, a i když se zatím nepodařilo potrestat hlavní strůjce bývalé pohraniční stěny smrti, je si vědomo zodpovědnosti za její oběti bez ohledu na to, z které země pochází. Tak ostatně železná opona byla v době svého vzniku myšlena: univerzálně, jako past na všechny, kteří chtějí do svobodného světa, bez ohledu na to, jakým východoevropským jazykem mluví. A tak je správné k ní dnes také přistupovat - odškodnit všechny postižené bez rozdílu státní příslušnosti.

Nakonec možná i na tu trestní odpovědnost dojde - kde jsou oběti, musí být (přece) logicky i pachatelé, jestliže připustím jedno, kde je to druhé? A je docela dobře možné, že odškodňování nebude jen k smíchu, ale získá i praktický význam. Ostatně v některých případech to tak je už dnes: Jiný východoněmecký uprchlík, který byl v Československu při pokusu dostat se do svobodného světa postřelen do nohy a zatčen, dostal odškodnění, které už přesahuje 120 000 korun, což právě bylo stanoveno s přihlédnutím k jeho újmě na zdraví. Strach z toho, že kulka nezasáhne "jen" nohu, se už ovšem odškodňuje obtížně…

Otázka: Proč k tomuto odškodňování dochází až nyní, proč muselo uplynout třicet let? Samozřejmě vybojovat něco na státu není jednoduché ani rychlé. A to je další vzkaz tohoto příběhu: když se o něco vytrvale usiluje, je velká šance, že se to podaří. Na problém neuzavřených osudů obětí železné opony, nepotrestaných strůjců a neodškodněných uprchlíků či jejich blízkých vytrvale v řadě zemí upozorňuje Platforma Evropské paměti a svědomí. A o konkrétní odškodnění obětí se dlouhodobě zasazuje advokát Lubomír Müller, který už předtím vybojoval odškodnění pro české sedláky, jež komunisté po roce 1948 vyhnali z domovů. Jako soukromník pro českou spravedlnost bezpochyby tento advokát udělal víc než mnozí její ministři.

Vše přitom odstartoval případ Hartmuta Tautze, osmnáctiletého mladíka, kterého roztrhali hraničářští psi u Bratislavy. Před dvěma lety Tautze okresní soud v Bratislavě v průlomovém rozhodnutí rehabilitoval a rodina dostala odškodnění. Nesmyslná Tautzova tragédie byla ovšem tak do nebe volající, že ji nešlo ani dnes přehlédnout. Jeho strašná smrt tak dostává po letech alespoň náznak jakéhosi vnitřního smyslu.

Příběh východoněmeckých uprchlíků ukazuje, jak je náprava dávných křivd složitá, ale současně je to pro nás všechny dobrým tématem k přemýšlení.

Takový Maximilian Mario Hans Meurer v tom roce 1988 mohl být na československé hranici také zastřelen, lehce či vážně zraněn, nebo se mohl dostat úspěšně na Západ.

Byl ale zadržen a v Česku má dnes jeho příběh cenu 407 korun.

Na kolik si takové cesty za svobodou ceníte vy?

autor: Luděk Navara | 11. 3. 2019 9:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama