Když se řeší, za jak dlouho doženeme Německo a jak nám to zatím jde, myslí se obvykle životní úroveň, platy, dopravní síť, kvalita potravin. Je to zbytečné. Ztráta času. Existují přesvědčivé důkazy, že ve skutečnosti Německo nebo prostě Západ nedoženeme nikdy. Některé mimoekonomické rozdíly se zdají nesmazatelné.
Uplynulo půl roku ode dne, kdy magistrát nečekaně oznámil, že se od zítřka zavírá jižní vestibul rušné stanice metra Budějovická. To bylo v pátek 19. ledna, od pondělí 22. ledna pak nechal oplotit sousední pasáž, jejíž strop podle posudku hrozil zřícením. Tím byla úspěšně paralyzována cesta mezi podzemní drahou a obchodním centrem a hlavně poliklinikou a radnicí Prahy 4. V metru zůstal jen úzký severní východ, který nemá eskalátory.
Tady se demonstrují rozdíly Východ-Západ v přímém přenosu. Kromě toho, že zhuntovaný prostor za plotem vypadá - při vší úctě! - jako albánské retro, jde i o přístup k celé věci a mentalitu, která ho provází. Hauzírovat s takovým srovnáním je snadné: přesto si dovoluji tvrdit, že v Německu by něco takového bylo nemyslitelné. Jak to, nechat dojít očividné chátrání veřejného prostoru tak daleko, tak náprava, komunikace s veřejností; ale mnohem silnější by byl i veřejný tlak na to, aby se nepřijatelná situace změnila.
Kdežto u nás uplynul půlrok. Nosníky vesele reznou, cedule na plotě omšívají, daňoví a jiní poplatníci se plahočí a magistrát to řeší. Jedinou viditelnou změnou je, že těch 90 tisíc cestujících, kteří stanicí Budějovická podle sčítání denně procházejí, mezitím převléklo zimní garderobu za letní. Jinak nic, zavřeno furt.
Šílený, absurdní stav. Poslední zpráva ze seriálu složitých peripetií pochází z 22. června: "Zaslali jsme požadavek na znalecký ústav ČVUT, aby nám poslali a garantovali tzv. přestojkování vzpěr tak, aby bylo možné otevřít vstup do metra. Současně jsme zadali znalecký posudek na cenu terasy s cílem jejího odprodeje společnosti DBK," sdělil mluvčí magistrátu ČTK.
Co si s tím má člověk, který tu půl roku klopýtá, reptá nebo se těm místům raději vyhýbá, počít? Proč by ho to, klienta veřejných institucí, mělo vůbec zajímat, co je mu do přestojkování vzpěr?
Kdo to na Budějovické nezná, dost možná ve složité obchůzce zabloudí. Pouť vede i místy, která se musí zdolat pěšky po schodech. Výsměch těm, kdo se obtížně pohybují. Už jen proto by se měl magistrát, protože ten se nedokázal řadu let se soukromníkem dohodnout na rekonstrukci, omlouvat od rána do večera. Najmout asistenty, kteří by lidem a především seniorům byli k ruce. Dělat cokoliv víc, co dá najevo účast a zájem, když už závadu nejde opravit rychleji.
Jádrem problému je myšlení, a to na obou stranách. Jak zodpovědné osoby, tak občané jsou příliš často ochotní akceptovat, že se strázeň vstřebá. Jako by se nám v ústech zlomil zub a my se rozhodli, že to tak necháme, ačkoliv vypadáme blbě a nemůžeme pořádně kousat. Ale žít se s tím dá, tak co? Si zvyknete. Co vám taky zbývá?
Hřešit na důvodný předpoklad, že si lidi na sobě nechají dříví štípat, to je naše rozhodující slabina. Tady, ne v ekonomice, dál těžce zaostáváme. Oslabený smysl pro to, že některé věci není možné dopustit. A když už se stane, pocit nepatřičnosti je tak intenzivní, že se na ně společně nevydržíme dívat, natož půl roku a déle. Když se nezmění kultura chování nějak bylo, nějak bude, líp zaručeně nebude, i kdybychom čirou náhodou brali německé platy.
