Ne každý oficiální činitel má to štěstí, aby své veřejné povinnosti mohl plnit ještě v 95 letech, tak jako princ Philip, vévoda z Edinburghu. Miloš Zeman, kterému je 72, se například nezúčastnil pietního aktu na Vítkově 8. května. Pieta na Den vítězství je přitom asi nejvýznamnější akcí tohoto druhu, kterou stát pořádá, a přítomnost prezidenta (vrchního velitele ozbrojených sil) je víc než žádoucí. Jde o symbolickou událost prvního řádu.
Vysvětlení - nebyla to omluva, Zeman se nenechal slyšet, že ho to mrzí, jeho mluvčí dodal pouhé vysvětlení - bylo chabé: "My se plně soustředíme na jmenování generálů a klademe důraz na letošní jmenování generálů, protože bude v lecčems mimořádné. To znamená, že pan prezident si připomene osvobození naší vlasti touto formou."
Jak se ukázalo, jmenování generálů na Hradě rozhodně nebylo tak extrovní, aby prezident nemohl být o několik hodin dřív o několik kilometrů dál. Spekulace, že se chtěl "soustředit" na schůzku s Andrejem Babišem, vynechme: podle předsedy Senátu Milana Štěcha avizoval nepřítomnost na Vítkově už v březnu. Reálným důvodem, proč Miloš Zeman na oslavě Dne vítězství chyběl, je na 99 procent jeho zdravotní stav. Především známé motorické potíže, způsobené polyfunkční neuropatií. Byly patrné i na záběrech ze setkání s Bohuslavem Sobotkou minulý týden.
Zemanův program spoluurčuje jeho kondice. Na tom není nic špatného ani mimořádného, nebýt zdravý není žádné stigma. Hrad se ale - tak jako teď v případě Vítkova - tváří, jako by problém neexistoval. Je to tabu.
Místo toho nabízí pohádky o zaneprázdněnosti "plným soustředěním" a fotografie prezidenta na lyžích a v maskáčových vojenských bundách. Vitalitu evokující snímky samozřejmě souvisejí s tím, že Miloš Zeman znovu kandiduje a obraz státníka vyzařujícího životní energii se zdá být podstatný. Do televizních debat možná nepůjde i proto, aby se vyhnul optickému srovnávání s mladšími a zdravěji vyhlížejícími soupeři.
Je v tom licoměrnost a nepochopení - ale vůbec ne jenom na Zemanově straně. On a jeho lidé jen sdílejí stále rozšířený předsudek, že pohybový handicap naznačuje méněcennost a že "handicapovaní" by se raději neměli moc ukazovat.
Že politik má být silný od pohledu, je zakořeněný nesmysl. V politice, ale i vědě nebo umění jsou popsány stovky případů, kdy fyzicky sešlý člověk disponoval mimořádnou duchovní silou a podával obdivuhodné výkony.
Stačí připomenout částečně ochrnuté Franklina Delano Roosevelta a německého ministra financí Wolfganga Schaübleho. Nemluvě o tom, jakou stopu v dějinách zanechaly křehké bytosti jako Gándhí nebo Su Ťij. Dojem mužné síly nemusí znamenat vůbec nic. Ani to, jestli jde o dobrého, nebo špatného prezidenta.
Ale Miloš Zeman tenhle náš společný sebeklam nejen přijímá, ale i - podvědomě nebo vědomě, těžko říct - hlásá. Viz jeho větu, že jmenování vlády je "poněkud důstojnější záležitost", kterou nemůže řešit "z invalidního vozíku". Být "invalidou" pro něj zřejmě znamená něco strašného. Nejen kvůli představě uplatnění v politice, ale i asi z osobního přesvědčení. Má pocit, že by byl směšný? Ale to je přece absurdní. Přirozený člověk, který důstojně přijímá svůj úděl, sotva může být k smíchu.
Normální postup by mohl být například tento: Prezident republiky se na důležitý pietní akt dostaví, přehlídku čestné jednotky vykoná vestoje, poté pro něj bude připraveno křeslo k usednutí. Po areálu na Vítkově, kde jsou trochu delší vzdálenosti, může být přepravován buď v autě, nebo na vozíku - třeba na elektrickém, jaké se používají na golfu, anebo klidně - co má být! - na invalidním. Státnickým povinnostem bude učiněno zadost. Nepopírané zdravotní omezení by neubralo na vážnosti chvíle, a už vůbec ne na cti prezidenta. Bylo by to stokrát lepší, než když nepřišel vůbec.
Nemocný Zeman se stává zajatcem vlastního vidění světa. Je přece zásadním odpůrcem inkluze, společného vzdělávání zdravých a handicapovaných. Zdůvodňuje to "bonmotem", že rychlost kolony určuje nejpomalejší vozidlo, tedy že nemocní brzdí zdravé, a to je špatně. Jenže teď by se on sám - nemocná hlava státu mezi většinou zdravých - měl stát objektem "inkluze" v politice. Ale protože ji neuznává, nechce naplno připustit ani to, že má oproti jiným "handicap". Snaží se ho - on a jeho okolí - popírat; do jisté míry je to osobní věc, ale pokud to má vliv na plnění státnických povinností, je namístě naopak otevřenost. Pokud prezident něco podstatného nezvládá kvůli zdravotním obtížím, má to veřejnost vědět.
Myslím, že by Miloši Zemanovi měl málokdo za zlé, kdyby se nepřemáhal a stále víc si veřejně místo stání sedal, na křeslo nebo na vozík. Z lidského hlediska by to bylo pochopitelné. Že by tím ztratil politicky? Planá obava. Zrovna tohle by mu voliči nezazlívali.
