Řada potvrzených kandidátů na prezidenta se rozrostla o jednu očekávanou kandidátku na prezidentku. Záměr stát se nejvyšší ústavní činitelkou České republiky oznámila v úterý Danuše Nerudová, profesorka ekonomie a donedávna rektorka Mendelovy univerzity v Brně. Jaké uvedla důvody? "Činím tak po zvážení všech pro a proti a s veškerou vážností. Potřebujeme hlavu státu, která má schopnosti a energii stát v ekonomicky nelehké době na straně lidí. Všichni si zasloužíme naději na lepší časy," oznámila. Vidí tedy sebe samu jako "naději na lepší časy". Sebevědomí a ambice jí nechybí. Na druhou stranu platí: bez ambic do prezidentské volby nelez…
Dodejme hned zkraje, že naše doba je nelehká nejen ekonomicky. V politice chybí hlubší rozměr. Všechno je přeekonomizované, propočítávané, "klausovské", převáděné na dluhy a zisky, na stovky miliard a na osobní úspěch. Lidé jsou denně masírováni čísly a leccos podstatnějšího jim uniká. Chybí duchovní impulzy, chybí skromnost, chybí politička či politik, který by nám připomínal, že jde taky o hodnoty, jako je pravda, odpovědnost nejen za sebe, jako je oběť. Chybí to, co po revoluci veřejnosti hojně a přirozeně nabízel Václav Havel.
Danuše Nerudová je známa spíš ekonomům, na rozdíl od Zuzany Čaputové, k níž bude možná přirovnávána. Slovenská prezidentka byla dlouho aktivní v neziskovém sektoru, spolupracovala s občanským sdružením VIA IURIS, které se věnuje posílení právního státu a prosazování spravedlnosti ve vybraných oblastech práva. Pracovala jako právnička občanské iniciativy Skládka nepatří do města, jež usilovala o uzavření skládky odpadů v Pezinku, a byla za tuto činnost oceněna Goldmanovou environmentální cenou. Přirozeným prostředím Zuzany Čaputové tedy byla občanská společnost.
Danuše Nerudová startuje z mnohem exkluzivnějších, ryze ekonomických, nikoli občanských pozic. Za covidu a za Babiše se účastnila jednání většinou ekonomicky zaměřené expertní skupiny KoroNERV‑20, pracovala v Komisi pro spravedlivé důchody, kterou zřídilo ministerstvo práce a sociálních věcí za ministryně Jany Maláčové (ČSSD), účastnila se vládního Ústředního krizového štábu, v němž působila jako členka ekonomického poradního týmu. Proč ne, jen sledujeme přístup "odshora", nikoli odspoda jako u Čaputové.
Podobně je na tom její muž, právník Robert Neruda, který s dalšími kolegy založil rovněž v době pandemie covidu platformu Rozumné právo. Jejím cílem je poskytovat vládě, parlamentu a dalším veřejným institucím odbornou oponenturu návrhů zákonů a dalších opatření. Kritizovali protipandemická opatření, vyjadřovali se k možnosti diskriminace neočkovaných, ale i ke kvótám na české potraviny. Stáli proti absurdně vysokým trestům pro recidivisty v době pandemie.
Paní "rychlošípová"
Hospodářským novinám Nerudová sdělila, jak si sama roli prezidentky představuje: "… vidím tři hlavní výzvy: vyvedení země z ekonomické krize, dopady klimatické změny a navracení důstojnosti lidem. Chtěla bych být prezidentkou všech, nejen určité části občanů. Chtěla bych být prezidentkou, která vrací lidi stojící na okraji společnosti zpět. A vzhledem k tomu, že jsem na univerzitě obklopena mladými lidmi, dlouhodobě s nimi spolupracuji, vkládám v ně obrovské naděje a jsou pro mě ztělesněním budoucnosti této země, chtěla bych jako prezidentka být i hlasem mladé generace."
Zní to až jaksi vzorově, "rychlošípově". Obecně vzato, pokud má Nerudová tyto cíle, bylo by mnohem logičtější, kdyby vstoupila do nějaké spíše levicově, zeleně zaměřené politické strany a dělala kariéru tam. Protože všechno, co vyjmenovala, je samozřejmě spíš práce pro vládu než pro "hlavu státu". Není moc jasné, jak může prezidentka vyvést zemi z ekonomické krize; ano, může pomoci tím, že třeba jmenuje dobrého šéfa České národní banky, ale vyvést z krize?
Podobné je to s vracením lidí z okraje společnosti zpět. Zní to vysoce ušlechtile, ale jak by to z Hradu dělala? Asi by bylo patřičnější, kdyby řekla, že bude vládě tyto lidi připomínat, že za nimi bude jezdit, že bude navštěvovat ghetta, vyloučené lokality. - Jenomže to by jí ke zvolení v Česku rozhodně nepomohlo, jak dobře víme. A ještě něco: co pro ty nešťastné, vyloučené lidi na okraji dělá dnes?
Touha "být hlasem mladé generace" je samozřejmě chytrá i dobrá, na mladé se u nás kašlalo kupříkladu za covidu zcela mimořádně. Ale znovu: krom toho, že byla rektorkou, co pro ně dělala? Stejné je to s klimatickými změnami, jak se angažovala v tom, abychom žili ekologičtěji?
Podstatné je ovšem i dění, o kterém Nerudová nemluvila, tedy válka na Ukrajině, ruská agrese. My přece dnes potřebujeme prezidentku či prezidenta, který bude aktivní v mezinárodních vyjednáváních, v podpoře Zelenského, který bude na jiné státníky apelovat, aby nedovolili Putinovi vyklouznout z jeho obří viny, z válečných zločinů. Dnes potřebujeme hlavu státu, která bude umět jednat se světovými politiky. Proč tohle klíčové téma Danuše Nerudová vynechala? Zřejmě si uvědomuje, že v této rovině máme k dispozici mnohem vhodnějšího kandidáta, generála Petra Pavla.
Má výhodu, že je žena. Už v 11 byla hrdá na Havla v Kongresu
Nerudová má výhodu, že je žena. Dlouho se u nás mluví o tom, že by Česku prospělo, kdyby na Hradě usedla žena, protože ženy se u nás mnoho let pohybují na druhé koleji. Jako nevýhodu můžeme na druhou stranu vidět, že tato dáma je mimo ekonomickou oblast jen velmi málo známá, strašně málo o ní víme, není to žádná Dana Drábová. Jaké má Nerudová osobní vazby? Kdo ji podporuje? Jde do volby opravdu jen a jen sama za sebe?
V rozhovoru pro HN mluvila také o české zahraniční politice: "Tato vláda nám identitu v mezinárodní politice vrátila. Když premiér Fiala jel do Kyjeva, přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy cítila takovou hrdost - bylo to, když prezident Václav Havel hovořil v americkém Kongresu." Zní to pěkně, hlásí se k Havlovi, jen dodám, že když mluvil Havel v Kongresu, bylo Nerudové 11 let. Podivuhodná dívka, když díky této události cítila tak silnou hrdost, že to v ní zůstalo až dodnes…
Pro někoho bude předností fakt, že "nemá rudou knížku", tedy že nebyla v KSČ. Je jí 43 let, v Komunistické straně Československa ani být nemohla. Tohle o ní víme, jiné věci ne. Nevíme, co od ní můžeme čekat, neznáme její postoje, názory. Když ji srovnám s generálem Pavlem, u něj víme, že byl za bolševika v armádě a v KSČ a že byl rozvědčík. Nepracoval v nomenklatuře, ale členem zločinecké organizace byl.
Po revoluci ovšem sloužil novému státu a stal se předsedou Vojenského výboru NATO, tedy dvojkou v Severoatlantické alianci, obrovský úspěch pro Česko, obrovský úspěch pro něj samotného. Pro Američany je tedy generál Pavel v pořádku, nepochybujme, že si ho dokonale prověřili. Pro část tuzemců nikoli. Dnes ale o KSČ opravdu nejde. Jde přece o to, jestli je kandidát nácek, jestli je populista myslící výhradně na sebe, jde o to, jak hodnotí válku na Ukrajině a Putina, jde o to, jak by byl přijímán v zahraničí, a jde i to, co o něm víme, kolik toho o něm víme, nakolik mu můžeme věřit, jakou s ním máme zkušenost.
Danuše Nerudová patří mezi výrazné, silně ambiciózní kandidáty. Sledovat jsme ji mohli kupříkladu na sociálních sítích. Známá je mimo jiné tím, že svoje kritiky obratem blokuje. Kritiku zřejmě nesnáší, jak dokládá ostatně i spisovatelka a režisérka dokumentárních i hraných filmů Monika Le Fay. Nerudová je sebevědomá, sebe si vážící žena. Má šanci vyhrát? Zatím se to vůbec nedá říct. Předpokládám, že koalice Spolu si ji jako kandidátku nevybere, sice nebyla ani v KSČ, ani nekritizovala Trumpa, ale pracovala pro Janu Maláčovou. Zřejmě díky své vysokoškolské kariéře spoléhá na mladé voliče. Spoléhají i oni na ni? Půjdou k volbám?
