Učitelka jazyků pražské průmyslovky Na Třebešíně byla zhruba půl roku terčem šikany žáků. Na konci ledna se ve škole zhroutila, na začátku února zemřela. Vedení školy tvrdí, že její náhlá smrt se šikanou nesouvisí. Prý šlo o "fatální zdravotní problém kolegyně". Případ vyšetřuje policie a školní inspekce.
Deník Blesk zveřejnil videa, která si natáčeli žáci. Kázeň ve třídě té učitelky neexistovala. Tři studenti se jí vysmívali, tahali ji za vlasy, kopali, zabarikádovali dveře, aby nemohla odejít ze třídy, rajtovali po katedře, vystrkovali na ni rozkrok, křičeli jí sprostoty do obličeje. Bili ji, pronásledovali na chodbách, ponižovali.
Týrání dosáhlo takové intenzity, že se proti němu postavili slušnější žáci a informovali vedení školy. Předali i některá natočená videa. Aktéři šikany vyfasovali trojku z chování plus podmínečné vyloučení. Záběry údajně neobsahovaly tak závažné projevy šikany, aby se škola mohla obrátit na policii.
"Podle jiných videozáznamů, které se k vedení školy bohužel nedostaly, byly některé projevy šikany ještě horší. Tyto záznamy byly svými autory pravděpodobně prodány do médií a nyní se případem zabývá Policie České republiky," sdělila zástupkyně ředitele Kubíková.
Nepochopitelné. Vedení školy půl roku neví, že se učitelka stala obětí teroru tří kluků. Žáci to půl roku kryjí, přihlížejí. (Řekli to doma? Věděli o šikaně jejich rodiče a taky mlčeli?) Učitelka sama, podle všeho "na dnešní dobu až příliš slušná", si ty hrůzy nechává líbit. Žáci si trápení té ženy nahrávají na mobily. Když to praskne, škola nezavolá policii, videa prý nebyla tak hrozná. Studenti ovšem jistě popsali, co se děje. Trápená žena umřela a žáci ten nechutný artikl možná ještě obratem zpeněžili.
Není až tak velký rozdíl v tom, jestli učitelka zemřela na fatální zdravotní problém, nebo na následky šikany. Pokud trpěla vážnou nemocí, pak utrpení, které měsíce zažívala, její stav prudce zhoršovalo. Možná právě kvůli své nemoci byla příliš měkká.
Jak manažovat svévoli
Školní pochybení: učitelka žáky nezvládla. Nevěděla si s nimi rady. Nedokázala "manažovat svévoli", uřídit potížisty ve třídě. Vedení prý nic nevědělo. To je další chyba: bylo povinno o šikanování vědět. Museli to vědět jiní kantoři, museli slyšet, co se ve třídě děje.
Pokud vedení o šikaně nevědělo, mělo by odstoupit. Selhalo. Pokud o šikaně vědělo a tutlalo ji, aby nebyly potíže, aby škola nevypadala blbě, aby se ředitel nemusel střetnout s rodiči, jsou spoluviníky.
Věděli bychom o téhle šikaně, kdyby ta žena nezemřela? Tipuji, že ne. Kolik kantorů je šikanováno a nemluví se o tom, neřeší se to? Kolik žáků a studentů je šikanováno a tutlá se to? Protože pokud jsou trápeni už i učitelé, školní "predátoři", žáci čelí ponižování mnohem víc.
Průzkum, který mezi českými pedagogy prováděl Institut pro kriminologii a sociální prevenci v roce 2007, ukázal, že se 21,9 procenta dotázaných kantorů setkalo ve vyučování s hrubými urážkami a nadávkami. Dvě procenta čelila přímému fyzickému útoku. Před osmi lety. Od té doby jsme se k lepšímu neposunuli.
Nemá smysl psát, že se zhoršuje mravní úroveň žáků, nemá smysl moralizovat. Společnost se prudce mění. Je jiná než před třiceti lety. Tehdy se taky našli šikanisté, i na devítiletkách, kteří si na učitele dovolovali, ale dělo se to výjimečně.
Dnes žijeme v "liberální societě", skoro vše je dovoleno (my říkáme, že je to normální). Děti žijí mnohem volněji, nevázaněji. Co to znamená? Doma na ně často nemají čas, přednost má práce, kariéra, hospoda, zábava, moje já. Tak to prostě chodí.
Třídní schůzky vypadají nezřídka jak soudní tribunál. Rodiče soudí učitele, peskují ho. Nový přístup: žák nemůže za nic; za mizerné chování, za to, že se neučí. Na vině je škola. To ona má přece "vychovávat", už ne rodiče. Ti to nemohou nechat na sobě, protože by za to mohli. (Sem patří i trend narvat děti do školky co nejdřív. Zbavit se jich...)
Mnoho matek a otců se samozřejmě i dnes o děti stará, vychovávají je, vedou. Ale procento těch, kteří je nevedou, zřejmě roste. Do toho započítejme, jak děti tráví volný čas: čím dál méně venku, čím dál víc u počítače. Sbírají "friendy", sledují "seroše", nehýbají se, nevybijí, nepředvedou, nedávají góly.
Rozbavit se, ubavit se, nepřestávat
Málokterý rodič je k něčemu nutí. Nucení se dnes považuje za chybu, jež by mohla narušit charakter potomků. Pak se octnou ve škole. Nezvykli si, že by je někdo řídil, napomínal, vedl. Už prvňáci dokážou být neskutečně drzí, svědčí učitelky základních škol.
Tendence k šikaně (dělám si, co chci) začíná doma. A přidávají se další klíčové prvky. Smyslem života je bavit se, rozbavit se, ubavit se, nepřestávat, jít do toho. Zároveň roste společenská brutalita, hrubost se stává normou.
Když se díváte na ona pekelná videa, neunikne vám, že to je "zábava", legrace. Smyslem není na prvním místě ponižovat, ale udělat show, předvést se, pobavit sebe i druhé (jen ne týranou učitelku). A nahrát si týrání. Toto považují za zábavu. Děs.
Odkud se surovost bere? Zřejmě z domova, z okolí, z internetu. Hrubost, sprostota, vyhrožování, násilí, to jsou dnes atributy nemalé části české společnosti. Na Sobotku vezměte kalašnikov, topte v moři uprchlíky, věšte nepohodlné politiky a novináře. I tady hledejme zdroje šikanistů z Třebešína.
Cesta ven? 1. Rodiče, které děti vedou, vychovávají, "obětují" jim svůj čas. 2. Zábava není všechno. 3. Hrubost je odmítána, nepodporována, neoceňována kupříkladu politickými preferencemi. 4. Kantoři jsou učeni, aby zvládli třídu, "uvolněné" žáky. 5. Škola stojí za kantory.
Plus autorita. Kdo má dnes autoritu? Největší křikloun, nebo ten, kdo se obětuje, pomáhá, učí? Švejk, nebo Hus? Autorita se rodí doma, u rodičů. Vyžaduje úsilí a zájem o děti. Vyžaduje, aby si rodiče stáli za svým. Doma i mimo rodinu, v práci, mezi známými, ve své zemi. (Kolik takových napočítáte?) A končí to volbou hlavy státu: když stát vede mstivý Švejk, který tak rád zkouší ponižovat jiné, šikana se lehce stane normou. Ne že by se v něm zhlíželi ti tři studenti, to těžko, ale jejich rodiče pravděpodobně ano.
