Není možné si nevšimnout, s jakou lehkostí mluví hlava státu o tom, že hranice zavřené kvůli koronaviru se jen tak neotevřou. Opatření vlády z 13. března 2020 by podle prezidentova odhadu mohlo trvat rok. Náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula předtím mluvil dokonce o dvou letech.
"Nákaza k nám přišla ze zahraničí," připomněl v projevu prezident. Možná si někdo při Zemanových slovech vzpomněl na časy železné opony. Tehdy se také ozývalo varování před nebezpečím, které se skrývá tam "venku". Abychom před ním byli "uchráněni", vyrostly tehdy na západní hranici strážní věže, ostnaté dráty a elektrické ploty.
Jsou to jistě nesouměřitelné doby a situace. Ale možná část těch, kteří "venku" neměli kontakty, nebo nemohli poslouchat vysílání zahraničních rozhlasových a televizních stanic, tehdy opravdu věřila, že uzavřená hranice ochranu nabízí. A není vyloučeno, že něčemu podobnému věří i dnes, protože ta uzavřená hranice dnes paradoxně dává za pravdu jejich světu. Možná výchově, životnímu stylu, nebo prostě způsobu uvažování.
Mrtví z touhy po svobodě
Mocní na celém světě vědí, že ustrašení lidé se snáz ovládají. Tím spíše, nemohou-li z dosahu jejich moci bez dovolení jen tak vystoupit. Hranice jsou důležité pro každého, kdo má moc a chce jí víc.
Současný režim na hranicích také není dán jen epidemiologickou situací. Kdyby nákaza přišla dříve, v době společného státu, byly by možná uzavřeny hranice Československa, ale příbuzní v obou dnes samostatných zemích by se mohli navštěvovat. A kdyby přišla ještě dříve, za Habsburské monarchie, byly by možná uzavřeny hranice Rakouského císařství, ale mohli bychom navštěvovat i své blízké v Rakousku. Nákaza by mohla být stejná, ale hranice by byly jinde. Jsou zkrátka podstatně méně samozřejmou záležitostí, než jakou se zdají na první pohled být.
Kdo poslouchal prezidentův projev, namítne, že hlava státu mluvila o ročním zavírání hranic "jen" pro turisty. Ovšem v Listině základních práv a svobod se o turistech nic nepíše. "Svoboda pohybu a pobytu je zaručena," stojí tam. Připouští se omezení v nevyhnutelných případech. Nebylo by tedy namístě, aby prezident spíše sliboval dohled nad tím, že naše základní svobody budou omezeny co nejméně a jen na dobu nezbytně nutnou?
Samozřejmě, dostali jsme se do situace, v níž trpí mnohé svobody a nejen u nás. Naše situace je však přece jen v něčem speciální: otevřené hranice stále zůstávají symbolem pádu totality a svým způsobem i jakýmsi indikátorem svobody. Nezapomeňme, že u železné opony ve jménu touhy po ní přišly o život stovky lidí.
Přeplout Atlantik na voru
Opatření, která omezují naše základní práva a svobody, musejí podle právnické teorie projít zkouškou proporcionality. V praxi to znamená jediné: musí být jasné, že jsou stejně mimořádná, jako je mimořádná situace, která k jejich přijetí vedla. A musí být také jasné, že neexistuje možnost postupovat způsobem, který by byl k právům a svobodám šetrnější.
U Ústavního soudu tak dnes leží stížnost advokáta Davida Záhumenského, která navrhuje opatření vlády z 13. března 2020 zrušit. "Je nepochybně potřeba vést diskusi o tom, jakým způsobem mají státy chránit své hranice před vnějším nebezpečím (viz aktuální situace na řecko-turecké hranici). Stěžovatel je však přesvědčen, že Ústavní soud by měl důrazně odmítnout, že státní moc může zakázat lidem vycestovat z území ČR. Byť by existovala jen jediná země na světě, která by stěžovatele byla ochotná přijmout, byť by se tam stěžovatel měl dostat "po svých" či přeplout Atlantik na voru, stát mu toto musí umožnit," píše se v ní.
Je to dobrá příležitost k tomu, aby se Ústavní soud jasně vyjádřil, jak se dívá na "nesnesitelně lehké uzavírání hranic", kterého jsme svědky. Všem nám pomůže, budou-li mantinely jasně vyznačeny a každý tak bude mít šanci budoucnost alespoň kvalifikovaně odhadovat podle reálné situace. A ne podle toho, čí projev zrovna poslouchá v rádiu.
Autor je novinář, napsal knihu Příběhy železné opony.
