Je to jedna z nejkrásnějších prvních kapitol. Po teroristickém útoku nad Lamanšským průlivem exploduje letadlo. Do mléčně bledého moře padají trosky, imigrační kartičky, videohry osvobozené od cla a dva muži. Řítí se střemhlav dolů, za zády alabastrový měsíc. V posledních okamžicích zpívají bollywoodské písně. Jednomu se zjeví manželka, aby ho proklela. Oblaka se jim před očima mění z bohů v býky, okřídlené kočky a kentaury. Muži však pád zázrakem přežijí. Najdou je vyplavené na pláži. Tomu se říká vstup na scénu.
Bohužel jde také o úvod knihy, jejíž autor Salman Rushdie nyní bojuje o život. Pětasedmdesátiletý britský spisovatel indického původu, kterého na Twitteru sleduje přes 1,1 milionu lidí, se v pátek večer stal terčem atentátu v americkém státě New York. Při jeho veřejném vystoupení na pódium vběhl čtyřiadvacetiletý mladík a romanopisce bodl do krku i do břicha, potvrdila policie.
Rushdieho transportoval vrtulník do nemocnice, kde podstoupil několikahodinový zákrok. Nad sobotním ránem jeho literární agent oznámil, že autor leží na jednotce intenzivní péče. Zřejmě přijde o oko, má poškozená játra i zpřetrhané nervy v jedné ruce a nemůže mluvit. Útočníkův motiv není znám. Rushdiemu však již 33 let vyhrožují džihádisté a na jeho hlavu je vypsaná odměna kvůli románu Satanské verše. Tomu, co začíná výbuchem letadla.
Síla veršů
Aby nedošlo k mýlce: Satanské verše pojednávají nikoliv o náboženství, nýbrž o migraci. O tom, jak útěk do jiné země otřese člověkem do základů, jak ho přiměje zpochybnit vše včetně víry. Do spletitého příběhu Rushdie vepsal mimo jiné snovou pasáž o začátcích islámu. Aby ukázal proroka Mohameda jako člověka, jenž také pochyboval.
Prorok prožívá krizi. Jeho víra je otřesena. Ne a ne získat další stoupence, polyteisté se odmítají vzdát svých bohů ve prospěch jediného. Zoufalý Mohamed stoupá na horu, škrábe se mezi balvany, načež v jeskyni zažívá vidinu. Archanděl Gabriel mu poradí vzít na milost tři předislámské bohyně. Prorok tak učiní a způsobí pozdvižení. Místní shromáždění padá na kolena a provolává slávu Alláhovi. Město se mění v karneval. Noc patří maskám, lidé se převlékají za šakaly, hipogryfy a okřídlené býky.
Ráno se však Mohamed do jeskyně vrací a tentokrát s archandělem zápasí. Smýká jím sem a tam. Rvačce přihlížejí džinové a démoni, usazují se na kamenech. Přišpendlený k zemi archandělem uvědomuje si prorok, že naletěl. Verše o uznání bohyň mu nadiktoval převlečený ďábel. Nebyly božské, byly satanské. Vezme je tedy zpět, do Koránu se nedostanou. Toť vše. Tím končí scéna, kvůli níž Salman Rushdie desítky let nemohl žít jako ostatní a teď patrně kvůli ní přišel o zdraví.
Byla by chyba myslet si, že atentát na slavného romanopisce se netýká také ostatních. Přeneseně je věcí celého západního světa. Včetně Česka, které vůči Rushdiemu zastávalo rozličné postoje. Když sem prvně přiletěl roku 1993, tehdejší premiér Václav Klaus z ODS návštěvu zkritizoval a doufal, že "nebude interpretována jako akt namířený proti islámským zemím". Prezident Václav Havel naopak autora podpořil. Postoj "těch, podle nichž je taktičtější si s Rushdiem nic nezačínat, hraničí se životem ve lži a přitakáním zlu", řekl Havel. Když se osm let nato autor v doprovodu pětičlenné ochranky vrátil na Festival spisovatelů Praha, v okolí Studia Ypsilon kdosi vylepil plakáty s nápisem "morální zvrhlík".
Pak je tu samozřejmě česká stopa Satanských veršů. Vyšly dvakrát, roku 1994 v anonymním převodu a znovu před sedmi lety. Z obav o bezpečnost byl i nový překlad podepsán jen pseudonymem Jan O. Tichý. Saúdská Arábie si vzápětí předvolala českého velvyslance a snažila se publikaci zabránit. Tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek z ČSSD oznámil, že "nemáme žádný důvod jakýmkoliv způsobem zasahovat, protože tu je svoboda tisku".
Páteční útok míří právě na ni: svobodu slova, uměleckého vyjádření, svobodu všeho druhu. Vzhledem k autorovu renomé je bezprecedentní, PEN klub "nepamatuje srovnatelný případ", kdy byl v Americe takto brutálně napaden slavný spisovatel. Bohužel k jednomyslné reakci má svět daleko. Kdo v pátek večer otevřel Twitter a hledal slovo Rushdie, uviděl stovky vzkazů provolávajících slávu útočníkovi. Vrátily se temné časy z podzimu 1988, kdy Satanské verše vyšly anglicky.
Hlavně se nebát
Evropa tehdy poprvé od druhé světové války zažila pálení knih. Naprosté většině muslimů román nevadil, bohužel tisíce jich ale v anglických městech a dalších zemích přihazovaly výtisky do ohně v domnění, že beletrizace prorokova života rovná se rouhání. Došlo k bombovým útokům na redakci newyorského listu, jež se Rushdieho zastal, stejně jako na knihkupectví v Anglii i Spojených státech. Jiná ze strachu přestala Satanské verše prodávat.
V únoru 1989 vystoupil íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní a vyhlásil nad spisovatelem fatvu, to znamená náboženský výnos přikazující každému muslimovi, aby usiloval o Rushdieho smrt. Chomejní knihu nečetl, stejně jako ji patrně nečetli ti, kdo následně zavraždili spisovatelova japonského překladatele, pobodali toho italského, postřelili norského vydavatele a podpálili hotel, v němž zemřely desítky tureckých intelektuálů. Žádná jiná próza v novodobé historii nezpůsobila tolik utrpení.
Než se dostaví rozčilení, že po tomhle všem vystoupil Rushdie v New Yorku bez bodyguarda, je dobré si uvědomit, čím kvůli knize prošel. Od vyhlášení fatvy čelil 13 let dennodenně výhrůžkám smrtí. Žil v utajení pod pseudonymem Joseph Anton, nepřetržitě střežen státní ochrankou stejně přísně jako britská královna. Nejspíš i kvůli nemožnosti normální existence se mu rozpadalo jedno manželství za druhým.
Fatvu sice koncem 90. let odvolal íránský prezident Chátamí, v novém tisíciletí ji však teokratický režim obnovil a tamní ministerstvo kultury doporučilo "prolít Rushdieho krev". V roce 2016 navýšil Írán odměnu za autorovu hlavu na téměř čtyři miliony dolarů. Před třemi lety "rozsudek" opět potvrdil současný ajatolláh Alí Chameneí na Twitteru. Sociální síť jeho příspěvek odstranila až po kritice.
Přesto spisovatel nabyl dojmu, že nebezpečí pominulo. Roku 2002 z jeho života navždy odjely černé policejní jaguary a Rushdie vzpomínal, s jakou úlevou po letech vykročil na ulici jako svobodný člověk. Udělal to nejsvobodnější, co ho napadlo: mávnul na projíždějící taxík.
Také když ho před pěti lety v německém Hamburku navštívil autor tohoto textu, spisovatel byl bez ochranky, novináře nikdo nešacoval. "Žiji zcela svobodně, už nemusím mít bodyguardy," vyprávěl v restauraci Rushdie s charakteristickým povislým očním víčkem, bradkou a pleší, za brýlemi vlídný úsměv, na sobě oblek. "Občas je z Íránu slyšet, že zvyšují odměnu na mou hlavu, ale ta výzva pochází od lidí, kteří nemají peníze, právo ani prostředky toho docílit," doufal. Nechtěl si zničit život, až do smrti se bát.
Sultanát džinů
Zkušenost se Satanskými verši zformovala jeho postoje. Od próz po eseje hlásal, že otevřená společnost musí unést názory, jež nejsou všem po chuti. "Pokud věříš v Boha a já ne, musím mít možnost ti říct, že podle mě Bůh neexistuje," argumentoval.
Tím, že se mezi lidmi pohyboval bez ochranky, jako by apeloval: mluv a jednej svobodně, necenzuruj se, neměj strach, neustupuj zlu. "Literaturou vyzýváme sami sebe, abychom nepřijímali svět takový, jaký je. Abychom uměli čelit každému názoru, ústupku, strachu. Literatura je forma, která nezná strach," prohlásil při zahájení Frankfurtského knižního veletrhu.
"Báseň nezastaví kulku, román nezabrání explozi bomby. Přesto nejsme bezbranní. Je v našich silách říkat pravdu a odhalovat lži. V jádru všeho současného zla stojí příběhy, které tyrani, populisti a hlupáci vyprávějí tak dobře, až mnohé přesvědčí. My musíme vyprávět ještě lepší příběhy. Takové, ve kterých lidé budou chtít žít," apeloval letos na kongresu PEN klubu.
Stejně jako koncem 80. let bude i teď zásadní, jak se západní svět k atentátu na Rushdieho postaví. Dovolí další pálení autorových děl a oslavování útoku na sociálních sítích, přestanou knihkupectví ze strachu opět prodávat Satanské verše? Anebo je evropské školy začlení do povinné četby jako symbol, že zlu nelze ustupovat?
Jeden z Rushdieho novějších románů se jmenuje Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí. Ve fantaskních kulisách převypravuje názorový střet arabských filozofů al-Ghazálího, podle něhož má člověk žít ve strachu z Boha, a ibn Rušda neboli Averroese, který věří, že člověk postupně skloubí náboženství s rozumem či vědeckými poznatky. Jako to udělal Západ, když oddělil církev od státu.
Filozofové se tedy v knize nepřímo přou, zda bude islám fundamentalistický, či reformní. A každý do románového světa vysílá své džiny, kteří spolu válčí jako komiksoví superhrdinové. Zlí džinové stínají hlavy bezvěrcům, kamenují ženy, zakazují hudbu, sestřelují dopravní letadla na východě Evropy. Vzniká "sultanát džinů", převlečený chalífát Islámského státu.
Na konci se ženský džin obětuje, aby zamezil dalšímu vraždění. "Žádá to rozum, pročež to musím udělat," řekne a bez rozloučení zmizí. Tou sebeobětí končí dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, což je zároveň počet dnů, po něž v Tisíci a jedné noci Šahrazád vyprávěla příběhy krutému králi, aby jej polidštila.
Zatímco však Šahrazádiny příběhy život prodlužovaly, ty, které líčí Salman Rushdie, jej ohrožují. Je to autor, jenž tím životem ručí za své psaní. Kéž by za něj nezaplatil.
