Dnes začneme volit prezidenta (zřejmě) na příštích pět let. Přímou volbou, která té funkci poskytla větší sílu, silnější vazbu na voliče, občany, zemi. Nedávno jsme volili do sněmovny, Česko se zásadně mění, najednou váhá, kam směřovat, jestli pryč od liberální demokracie, nebo se jí držet.
Volba "hlavy státu" nabyla nového významu: bude to parťák Andreje Babiše a jeho firemních, neideologických představ o státu, nebo se jím stane zastánce ústavy, lidských práv, zastánce parlamentu, obránce ústavních zvyklostí, obyčejné, možná dnes trochu "ne-in" slušnosti?
Jak už jsem psal před skoro dvěma roky, nejde o to, zvolit Antizemana, ale někoho, kdo bude na Hradě i ve světě (a to je velmi důležité, že také ve světě) pracovat pro nás, pro Česko.
Stav, do kterého jsme 28 let po přivítání svobody dospěli, tedy i ta nastávající volba, je až děsivě jednoduchý, vracíme se na začátek, do "bodu 89", vybíráme, zda budeme dál patřit do EU, NATO, na Západ, do společenství, které není dokonalé, dopouští se chyb, ale tvoří ho demokracii vyznávající země. Na Západ, nebo budeme viset někde "mezi", na periferii, v prostoru mezi EU a Ruskem a pod silným vlivem ruských a čínských tajných služeb?
Podle toho bychom měli volit. Jakou si klást otázku? "Chci žít v právním státě, ve svobodě, nebo preferuji autoritářský systém, kde vládne více či méně osvícený jedinec?" (V našem případě jedinci dva.)
Máme k dispozici devět kandidátů, z nichž hned několik vyhovuje představě západního prezidenta v parlamentním systému. Nehledáme showmana, megalídra, baviče, rváče, frajera, hledáme reprezentanta, muže (mezi devítkou bohužel nekandiduje ani jedna jediná žena, což Česko dosti věrně popisuje), který nebude útočit na celé skupiny obyvatel, nebude podporovat extremisty, nebude ohýbat hřbet před Putinem a panem Si, ale bude přijímán v unii, v Německu, Francii, Polsku, Rakousku, bude vítán v Británii a nebudou mít problém přijmout ho v Bílém domě.
Hledáme muže, který se setká s Vladimirem Putinem či Si Ťin-pchingem, proč ne, ale nezamlčí před nimi, z jaké země přilétá a že byla po roce 1989 díky své dvojí totalitní zkušenosti budována jako zastánkyně slabých, utlačovaných, lidských práv.
Havel zatím není potřeba
Měli bychom zvolit prezidenta uvážlivého, který je s to jednat nejen v západním světě, ale taky doma, v Česku. Vláda tu dlouhodobě podceňuje školství, vědu, prezident nezve akademiky na oslavy české státnosti, podceňována je kultura, a tak se z nás stává konzumní, málo kulturní společnost. Je to na nás bohužel čím dál víc vidět. S "firemní kulturou" si stát fakt nevystačí.
Prezident slouží jako symbol, mnozí občané se podle něj orientují, pozorují ho, kopírují. V posledních letech to vypadá, jako by občan musel "bojovat proti dnešku", jako by se nám dařilo zle, jako by se nenašlo nic pozitivního v této malé, stále ještě západní zemi. Je to však fake, omyl, tak zlé to s námi není.
Buď v tom budeme pokračovat a zvolíme si na Hrad "odpor proti dnešku", nebo naopak člověka, který s dosavadním směrem vysloví souhlas: ano, na Západ patříme, hodláme zůstat korektní, pomáhat dětem s mírným postižením či sociálně vyloučeným rodinám, protože to má smysl… Někoho, kdo sice ví, co všechno je u nás špatně (a v Německu, Maďarsku, Rakousku, Francii, Americe a jinde špatně), ale dá "souhlas dnešku", směru. Bude pozitivní, nikoli rozkladný.
Nevolme nadčlověka, na nějž všecko hodíme, naložíme, že to za nás udělá, vyřeší, "vydržkuje", že za nás bude myslet a cítit. To nefunguje, každý myslí a mluví a cítí jen za sebe.
Nemáme k dispozici osobnost, jakou představoval Václav Havel, který statečně bojoval proti totalitě, když v ní žil i když jsme se jí zázračně zbavili. Havel dnes, zatím, není potřeba. Stále jsme standardní demokracií, stačí někdo obyčejný, hlavně slušný.
Co by měl umět a dělat? Hájit pravdu (ostatně ji máme na prezidentské standartě), nebo dnes spíš HLEDAT pravdu. Žijeme ve světě fake news, v prostoru přesyceném, zaplaveném rychle tekoucími dezinformacemi. Chce to chladný rozum, aby byly viděny a odmítány.
Nový prezident by měl umět rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jak vztah k pravdě, tak tato schopnost jsou dnes takřka zapomenuty, ale pro život každého společenství mají klíčový význam. Prosím, nejde o to, zvolit vlastníka pravdy, nikdo takový neexistuje, ale poctivého hledače pravdy, který si je vědom vlastní nedostatečnosti, chybovosti. Svatí se prezidenty nestávají, Gándhího nemáme a nepotřebujeme. Ostatně i Havel byl člověk mohutně chybující.
Nevolme Antizemana, to je nesmysl, a mysleme při házení lístků do uren na to, jestli náš kandidát má aspoň nějakou naději na vítězství. Jestli to není sympaťák, který jen ubere hlasy nadějnějšímu, normálnímu kandidátovi.
