Žáci zpátky do škol, jinak tu máme "ztracenou generaci"! Kdo by se nezalekl? Zvlášť když přibývá reportáží o dětech, které doma u počítačů trpí depresemi a sociální deprivací. Slyšíme, že školy se musí otevřít stůj co stůj, protože se hraje o budoucnost národa, která je důležitější než zvládání pandemie. Když si na to troufají v Rakousku, zvládneme to taky, zní.
Moderní mediální svět, osudově propojený s tím politickým, má sklon k přehánění. Bez pěkné hyperboly, smrsknuté navíc do úderné zkratky, snadno zapadne jakýkoli hlas - nikdo si ho nevšimne. Stalo se tedy zvykem přehánět, protože pravda se už zdá být příliš obyčejná. A obyčejné věci netáhnou, nikdo na ně masově neskočí.
V mediálním provozu se tak prosazují emotivně zatížená spojení - třeba ztracená generace -, která ovšem s realitou nemají mnoho společného. Argumentuje se extrémy, nejobvyklejší a nejčastější případy zůstávají stranou.
Do mediální reality se pro svou nudnost nevejdou. Převažují emotivní apely, snad dobře míněné, které mají odpovědné pohnout k akci. V našem případě k tomu, aby "už konečně" vrátili české děti do škol, které žáci ze sociálních i osobnostních důvodů potřebují.
Mimochodem: toto zjištění - totiž že škola je především prostorem sociální výchovy a tréninku - patří k těm nejcennějším poznáním, jaké nám pandemie přinesla. Škola už pojednou není strojem na poznatky, které učitelé mají co nejefektivněji vtlouct žákům do hlav, aby uspěly při přijímačkách na další školy. Najednou ji vnímáme jako místo, kde se děti stávají komplexními lidmi.
Jak praví poučka klasika české dětské psychologie Zdeňka Matějčka, naše potomky ze třetiny vychovává rodina, ze třetiny ulice a ze třetiny škola. Chybí-li v čase pandemie najednou dvě třetiny tohoto rozměru - ulice a škola - ocitají se děti skutečně v ohrožení.
Myslet jako Němec
I profesor Matějček nicméně připomínal, že rozvíjející se dětská duše je neuvěřitelně pružná a tvůrčí. Dokáže z mála vytěžit mnohé, saje jako houba, a když jí chybí inspirativní sociální prostředí, umí si ho najít jinde a jinak. Podstatný je čas: trvá-li sociální deprivace několik let, jsou škody trvalé. Má-li ale dítě fyzickou i mentální jistotu v rodině - a umí využívat různé komunikační kanály -, není jeho socializace nijak ztracena, ani když je škola zavřená a do ulic se smí jen na chvíli a méně svobodně.
Naštěstí sociální uzávěra zatím netrvá kontinuálně několik let a děti i dospělí se v mezičase přece jen mohli lépe nadechnout. Čas zrání a dospívání není omezen na pár měsíců, je dlouhodobější. "Ztracená" generace se ještě ani nemohla zrodit.
Jistěže by bylo nejlepší, kdyby se i zdejší žáci a studenti mohli vrátit do vzdělávacích ústavů, jako ti rakouští. Bylo by to výhodnější pro rodiče i pro děti, které by konečně měly to, co pro svůj vývoj potřebují. Ani hyperbola ztracené generace ale nesmí zatemňovat myšlení.
Rakousko uvolnilo opatření ve školách vzdor stanovisku kancléře Kurze, který by je býval raději ještě nechal nějaký čas zavřené. Musel už ale lidu, vykřikujícímu hesla o ztracené generaci, vyhovět. Populistické "ano" si ovšem nakonec Kurz mohl dovolit. Počet nově nakažených pod Alpami klesl až k tisícovce denně, sedmidenní průměr na 100 tisíc obyvatel tam činí 102 lidí. V Česku je tento ukazatel virové nálože v populaci osmkrát až devětkrát vyšší.
Volat v takové situaci po otevřených školách je nezodpovědné bláznovství nejen vůči dětem, ale i učitelům. Čtyřicet procent z nich je starších padesáti let a patří tedy k ohroženější skupině lidí. V době, kdy nejsou naočkováni, by tak běžný školní provoz byl rizikem i se zvýšenou hygienickou opatrností.
Argument, podle kterého beztak nikdo dosud nepředložil relevantní studie, že se virus ve školách šíří, neobstojí. V německých spolkových zemích už proběhla řada výzkumů, podle jejichž závěrů tam k přenosu viru dochází (více mezi staršími dětmi), a zřejmě i ve větší míře, než si všichni mysleli. Asymptomatický vývoj nemoci navíc znemožňuje určit skutečný stav věci. Němci, a to i v textech pro lékařské časopisy, dnes zastávají názor, že zavření škol výrazně snížilo počet nakažených. Krom jiného i proto, že díky tomu poklesla intenzita pohybu a ubylo mezilidských kontaktů, což je situace, která viru nesvědčí.
Cesta do hlubin učitelovy duše
Celou společnost už po roce pandemie pochopitelně zachvátila velká netrpělivost, která se překlápí v masové popírání nemoci a odmítání ochranných opatření. Všechny dosavadní systémy se otevírají, vidíme více do jejich (ne)smyslu a řada z nich se i drolí před očima.
Školství se ale už na novou situaci víceméně adaptovalo, takže si teď od nás všech zaslouží efektivní pomoc. Tu ovšem nepřinese emotivní vyvolávání ducha "ztracené generace", k čemuž se bohužel uchylují i odborníci, kteří ve vzdělávání pracují desítky let. Svou kritickou energii by přitom mohli využít mnohem efektivněji.
Učitelé právě teď potřebují podporu, aby dokázali z distanční výuky udělat přitažlivou aktivitu, na niž se děti budou moci aspoň trochu i těšit. Každý, kdo sleduje on-line výuku svých dětí, ví, že někteří kantoři ji zvládají opravdu skvěle. Těm ostatním, kteří se s ní trápí, musíme pomoci všichni společně. Ztrácení generací může ještě chvíli počkat.
