reklama
 
 

Nevypořádali jsme se s minulostí a teď se divíme. Mlátičky, agenti a pohraničníci na scéně

7. 12. 2017
V zemi bez minulosti se vládne snadněji. Především těm, kteří budou chtít některé staré pořádky obnovit.

Třeba teď je ta správná chvíle na tuhle otázku. Teď, kdy bývalý příslušník, který mlátil studenty během Palachova týdne, možná bude jako poslanec dohlížet na práci Generální inspekce bezpečnostních sborů, kdy na postu předsedy bezpečnostního výboru sněmovny je člověk, který je hrdý na svou minulost u Pohraniční stráže.

Teď, kdy se zdá, že skoro nikomu nevadí, když vládu sestavuje bývalý spolupracovník StB, navíc podezřelý z trestného činu a kdy komunisté tvrdí, že nikoho nekádrují.

A kdy se prezident, který slíbil, že nepovede kampaň, chystá promluvit na sjezdu hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury, jehož příznivci rozhazují nenávist kolem sebe plnými hrstmi.

Takže ta otázka: "Není současná situace, kdy se zdá být vše dovoleno, důsledkem váhavého vypořádání s komunistickou totalitou?"

Jinými slovy, proč by se měl někdo stydět za to, že byl pohraničník nebo mlátička, když skoro nikdo nebyl za mlácení či organizované zabíjení hnán k odpovědnosti? A když nebyl potrestán ani jeden z těch, kdo to organizované zabíjení na hranicích řídili a kontrolovali?

Proč by někoho zneklidňovaly současné lži, když nedokážeme zabránit šíření elementárních nepravd, které zpochybňují klíčové momenty naší nedávné minulosti? Dokonce takové, o kterých se učí v dějepise a které by měly být základními kameny naší současné identity?

Proč by se někdo styděl za to, že nenávidí uprchlíky, Romy nebo muslimy, když se šíření takové nenávisti stalo naopak zdrojem úspěchu pro nejednoho českého politika? Demokracie se musí umět bránit a všichni musí vidět, že jsou hodnoty, které za tu obranu stojí.

V Německu před pár dny poslal soud na 14 měsíců do vězení za popírání holokaustu jistou Ursulu Haverbeckovou. Té paní bylo 89 let. Její manžel byl nacista.

My jsme nepotrestali "své" komunistické viníky ani za prokázané vraždy.

České právo přitom umožňuje stíhat takzvanou "jáchymovskou lež", stejně jako tu "osvětimskou". Tedy popírání komunistických zločinů proti lidskosti je u nás trestné, stejně jako popírání zločinů nacistických. Nikdy však nikdo za takové popírání nebyl hnán k odpovědnosti. Ano, možná přemýšlíte, zda není namístě shovívavost a víra v sílu svobody slova, jenomže to bychom si museli být jistí, že laskavá veřejnost zná vlastní dějiny natolik, že ji něco takového nedokáže zviklat. Jsme si tím jistí?

Vládu nyní sestavuje člověk, jehož jméno figuruje v seznamech agentů komunistické tajné policie: co to ale znamená, když skoro každý takový "evidovaný spolupracovník", který se soudil, dosáhl u českých soudů zastání a zpochybnění takového zápisu? Někdo namítne, že poslední průlomový verdikt slovenského Ústavního soudu v případě Andreje Babiše je opačný a více v souladu se skutečností; jenže ten padl v sousední zemi a možná pozdě na to, aby dokázal změnit shovívavý pohled Čecha na spolupráci se strukturami totalitní moci či členství v nich. Takže nejspíš stále platí: když v tom tápe soudce, co chceme třeba od zelináře?

Každý má právo na nějaký ten omyl. Má smysl kádrovat lidi podle toho, co dělali před více než čtvrtstoletím? Takový komunista Zdeněk Ondráček sloužil sice jako "mlátička" ve službách režimu při demonstracích, ale byl tehdy mladý a nezkušený, takže se může zdát, že šlo o omyl mládí. Jenže nevypadá to, že by Ondráček nějaký omyl připustil; vloni například vyrazil se svým kolegou, jiným tehdejším poslancem KSČM, do Doněcku, na východní Ukrajinu, kterou kontrolují separatisté za podpory putinovského Ruska. Žádná civilizovaná země tuhle napodobeninu státu neuznává, tak co tam poslanec dělal? Kdo chce toleranci, pochopení, musí chybu nejdříve přiznat; jenže tady je možná jeden z klíčů k našemu problému: požadoval to po něm někdo? Dokázali jsme vytvořit takovou atmosféru, aby člověk s touhle minulostí (i současným vztahem k této minulosti!) byl vystaven odpovídající konfrontaci? No, zřejmě nedokázali, když KSČM na jeho nominaci prostě a jednoduše trvá.

Možná není náhodou, že ve zmatcích svého či jiného druhu se plácají či plácaly i některé sousední země s totalitní historií. Ale tam, kde existuje jasné pojmenování zločinu, viny a kde po vině následuje i trest, se dá přemýšlet nad lidským konáním jednodušeji: v Německu byli organizátoři tamní železné opony - tedy především střelby u Berlínské zdi - posláni k soudu, včetně posledního generálního tajemníka Egona Krenze. Ten strávil skoro čtyři roky ve vězení.

S vědomím toho, že organizátoři celé smrticí hraniční mašinerie jsou odsouzení zločinci, je přece jen obtížnější se chlubit fotografiemi ze služby u železné opony a vystavovat tuhle část osobní historie na odiv.

Samozřejmě, nesmí to být plošný odsudek všech: v Československu se k Pohraniční stráži rukovalo, takže mladý muž se tam mohl ocitnout shodou okolností a pouhá osobní zkušenost jej nesmí diskvalifikovat v pozdějším životě. Nicméně neměla by taková životní etapa být spíše zdrojem přemýšlení než chlouby? A zase: žádali jsme to od těch bývalých pohraničníků? Bylo tu ve společnosti, ve školách a ve veřejném dění takové očekávání, aby nutilo k reflexi? Jinými slovy: co když problém vůbec není v minulosti, ale ve vztahu k ní? A zase platí to stejné: když prezident posílá zdravici Klubu českého pohraničí, což je spolek bývalých pohraničníků označovaný některými za extremistický, co si o tom může myslet náš zelinář?

Heslo "nejsme jako oni" nikdy neznamenalo rezignaci na spravedlnost či na pokusy o ni usilovat. Můžete kolikrát pochybovat nad soudním rozhodnutím v mnoha a mnoha současných případech, protože jsou vnitřně složité, ale jsou příběhy z naší minulosti, kde pochybností není: kdy existují archivy, důkazy a historie je známá. Když už se nedaří spravedlnosti tam, může se dařit jinde? A neřekne si potom člověk, že je to všechno stejně jedno? Když jsme nepotrestali zločin samotný, proč trestat jeho zpochybňování? A když žijeme se lží, proč se pak štítit lhářů?

Jenže nejde jen o spravedlnost a justici či náladu ve společnosti. Jde také o nástroje, kterými se dá minulost poznat a pochopit. Srovnejte si, jaké možnosti získat povědomí o nedávných dějinách má mladý Němec (o nacismu či komunismu ve východní části své vlasti a o totalitě obecně) a jaké povědomí má mladý Čech: kde a jak to povědomí může získat, jaké jsou možnosti ve školách, neziskových organizacích a v památnících a muzeích.

A co hůř: v Česku existují mladí historici, kteří popisují nedávnou minulost tak, že jen podle názvů a jmen poznáte, že jde opravdu o dobu vlády jedné strany v zemi nemilosrdně ovládané cizí mocností. Dejte to přečíst těm, kteří byli v té době pronásledovaní, nejspíš neuvěří, že je to i jejich historie. Ale už se čeká, až tihle pamětníci vymřou; pak bude konečně pokoj a klid. V zemi bez minulosti se vládne snadněji. Především těm, kteří cíleně či jen bezděčně, nevědomky a třeba i v dobrém úmyslu budou chtít některé staré pořádky obnovit a některé dobré recepty z minulosti znovu ordinovat. Budeme protestovat, když nebudeme tušit, kam to všechno vede? Takže otázka: kam?

autor: Luděk Navara | 7. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama