Například z toho, že v ruské metropoli jsou současně v oběhu tři různé měny a člověk někdy předem neví, v jaké se bude právě v tu chvíli účtovat.
Snad kromě semaforů na křižovatkách nevládnou v městské dopravě žádná pravidla či předpisy. A nejméně ze všeho rychlostní limity.
V posledních pár měsících to byla už má druhá cesta na Východ. Když jsem se v květnu protloukal po vytlučených ukrajinských silnicích a udělal pár zastávek v Bohem a moderní civilizací zapomenutých vesnicích, zeptal jsem se Valerie, své francouzské kolegyně na cestě, jestli má nějaké vysvětlení, proč se to tu Napoleon snažil s takovým úsilím a nasazením před dvěma stoletími ovládnout.
Čekal jsem kvalifikovanou odpověď absolventky univerzitního kurzu historie. Nejdříve jen cosi zamumlala a pak křikla na řidiče, aby dával pozor a nepřejel vyzáblého zatoulaného psa. Francouzský vůdce chtěl možná kdysi - stejně jako Valerie teď - prostě zachránit všechny vyhládlé, opuštěné a zanedbané bytosti, napadlo mě.
V neděli dopoledne jsme se vypravili ke Kremlu. Na jednom z přilehlých bulvárů málem havarovala americká limuzína vezoucí svatebčany k památníku Neznámého vojína, aby tam položili kytku. Pravé přední kolo se zřejmě vymklo z čepu . Řidič cadillacu stačil zastavit těsně před tím, než kolo opustilo nápravu.
Opodál stojící milicionář přispěchal ke korábu a společně s řidičem začal ohledávat vzniklou škodu. Nevím, jak vypadá odtahová služba pro limuzíny a zda se dá v Moskvě přivolat. Nevěsta s ženichem a svatebčany se na túru k věčnému ohni museli vydat nakonec nejspíše pěšky.
V těsném sousedství Kremlu vyhrávala jakási pouťová atrakce, cirkusoví umělci odkudsi z Arménie. Bylo pošmourno, občas spadlo pár kapek deště a Rudé náměstí zelo téměř prázdnotou. Mladý vojáček fotografoval své rodiče před uzavřeným Leninovým mauzoleem.
Nikdy v životě jsme na Rudém náměstí nebyl a zaskočilo mě, jak je ve skutečnosti malé. O něco větší než docela obyčejné vojenské nástupiště, chcete-li "buzerák". Popravdě "buzeráky", které jsem poznal na vojně, naháněly větší strach než kremelské nástupiště, po kterém pochodovala celá desetiletí při vojenských přehlídkách Sovětská armáda.
Nevím proč jsem si u Leninova mauzolea vzpomněl na jedno listopadové či prosincové ráno roku 1982, kdy nám velitel roty, nadporučík Z.B. oznamoval, že zemřel Leonid Brežněv. "Je to smutná zpráva, vojáci, ale nebudeme nad ní plakat," pravil současně bodře i rozhodně.
Stejně jako při jiných příležitostech jsme se mu snažili vyhovět,. Nechtěli jsme, aby s námi měl problémy, a mohl trávit v posádce či mimo ni co nejvíce času se svou mladou a hezkou ženou. A tak tehdy na nástupišti, ani později po službě, nikdo z motostřelecké roty poslušně neronil za Leonida Iljiče slzy.
Teď jsem tedy stál pod šedivou oblohou na kremelském nástupišti, které vypadalo na fotografiích a v televizních přenosech tak nadutě a hrozivě. Celý prostor a hradby Kremlu mi připadaly ve skutečnosti malé, nevýznamné a venkovsky zranitelné.
Snažil jsem si tedy vybavit, čeho jsme se vlastně těch čtyřicet let báli. Jestli jsme podobně jako nadporučík Z.B. ze Strašic neměli vlastně největší starost o to, jak si zajistit a udržet přízeň našich tehdy mladých a docela hezkých manželek či milenek.
Zpáteční let do Londýna měl čtyři hodiny zpoždění. V jediné restauraci v odletové hale letiště Domodedovo jsem si společně s pár Uzbeky čekajícími na let do Taškentu objednal "soljanku mjasnuju". Byla studená a nebylo v ní žádné maso. Přivolaná vedoucí pravila, že irský pub na letišti má na tuhle polévku za osm eur vlastní, originální recepturu. Nakonec ztratila odvahu. Nebo se u ní naopak objevil slovanský soucit. "Soljanku" mi prostě neúčtovala.
British Airways omluvily čtyřhodinové zpoždění několika zrušenými lety během dne. Zapomněl jsem. Bylo 11. září. Sezóna letů na okraj lidské civilizace.
Ivan Kytka; [email protected]
