Své veřejně přístupné "elektronické zápisníky" mají na světové počítačové síti například potenciální prezidentští kandidáti Hillary Clintonová či Lionel Jospin.
Se svými voliči komunikuje přímo i íránský prezident Mahmud Ahmadinedžád - ten se na svých stránkách čtenářům minulý měsíc mimo jiné svěřil, že přijímací zkoušky na vysokou školu kdysi složil na výtečnou, přestože ho při nich postihlo krvácení z nosu.
Vůdce britské konzervativní opozice David Cameron otevřel své nitro a svůj blog návštěvníkům www.conservatives.com při nedávné cestě do Indie. Našel si i čas, aby glosátorům svých zápisků odpověděl na dotazy.
Čtrnáct liber na charitu
A tak se mohli dozvědět, že letadlo, kterým cestoval z Londýna na trase do Bombaje, vypustilo do ovzduší téměř dvě tuny kysličníku uhličitého. A že jako kompenzaci poslal příští možný britský premiér charitě, která "čistí" vzduch vysazováním stromů, něco přes čtrnáct liber.
Jinému čtenáři pak přislíbil, že se pokusí přesvědčit k bloggování také bývalou premiérku Margaret Thatcherovou, které jinak lékaři vzhledem k pokročilému věku a zdravotním potížím veřejná vystoupení zakázali.
Svého druhu vlastní blog má také český prezident Václav Klaus. Oznámení o oficiálním prezidentském programu a přepisy slavnostních či pracovních projevů se na něm střídají s dementi nepřesných zpráv z tisku a občasnými postřehy z Klausových cest.
Z první zastávky současného "asijského turné" v sobořském Omsku se čtenáři mohli dozvědět například následující:
"Bydlíme v jakési vládní rezidenci, která je po sovětsku oddělena několika "bezpečnými" ploty od okolního světa. V tom se asi moc nezměnilo. Mimořádně pozorný a putinovsky uvažující gubernátor tu vládne už šestnáct let, tedy od konce Sovětského svazu. Standardní pluralitní systém politických stran je ale ještě v nedohlednu."
Klaus blogguje z Ulanbátaru
Následná cesta z Omska do Ulanbátaru se zdála prezidentovi přece jen poněkud dlouhá. "Do Mongolska a Mongolskem jsme letěli strašně dlouhou dobu, většinu času nad neobydlenou pouští Gobi," svěřuje se čtenářům se svým geografickým postřehem.
Při zastávce v Ulanbátaru byl prezident překvapen, že jeho protějšek hovořil anglicky. A poněkud šalamounsky ocenil pozoruhodný kulturní počin hlavy mongolského státu: "Do mongolštiny přeložil Ch. Dickense, H. G. Wellse a dokonce Jamese Joyce, což musí být nesmírně těžké jak jeho angličtinou, tak odlišnou kulturou a reáliemi."
V závěru svého posledního bloggu se Václav Klaus svěřuje čtenáři s obavami, jak jeho žaludek přežije oběd podávaný v jurtě. Autor se pak v popisu zážitků z cesty nejméně na den neohlášeně odmlčel, což vyvolává neodvratnou obavu, že po mongolském menu ztratil chuť - minimálně ke psaní. Či úvahu o tom, jak to vlastně mají v Ulanbátaru prezidenti s internetovým spojením.
Většina politiků je při svém "bloggování" vedena nejspíš snahou oslovit veřejnost a (případné) čtenáře "přes hlavy novinářů". Tedy přímo a bez zprostředkované interpretace svých slov či myšlenek. Bloggy, nejen ty politické, jsou možná také výrazem niterné touhy cosi originálního ostatním spontánně sdělit. Či naopak frustrace, že je v nejbližším okolí nikdo pozorně neposlouchá.
Jak však připomíná ve Financial Times Gideon Rachman, archetypální politický blog má i své nešvary: upřednostňuje okamžitou reakci před vnitřní reflexí; dává přednost komentáři před původním researchem a samospádu myšlenek před promyšlenou strukturou při jejich podání.
Ivan Kytka; [email protected]
