Případ má několik poučných rovin: Jedna je o nepochopených výzkumnících, druhá o penězích. A třetí je o naději, že lidstvo se konečně účinně ubrání proti strašidelné nemoci.
Ta naděje se právě zvětšila. Ovšem ještě se vše může zvrtnout. Věda není sázka na jistotu.
Proč vzniká nádor?
Začněme od začátku, ale vezměme to hodně zkrátka.
V roce 1930 přišel německý biochemik Otto Warburg s teorií, že buňky se stávají rakovinnými právě proto, že mění způsob získání energie. Zjistil, že nádorová buňka přestává zpracovávat energii pomocí buněčných částic zvaných mitochondrie. Místo toho trvale přechází na jiný postup vytváření energie (využívá takzvanou glykolýzu, ale to teď neřešme).
Warburgova myšlenka se však neujala a postupně převládl názor mladšího chemika Hanse Krebse, že nevyužívání mitochondrií není prvotní příčinou, ale pouze průvodním znakem rakoviny. A k tomu se vytvořila představa, že mitochondrie v rakovinných buňkách neopravitelně přestávají fungovat.
Otto Warburg tedy se svou teorií o vzniku rakoviny neuspěl, což se ve vědě stává. Nedopadl jako jiní badatelé, kteří celý život zasvětí zkoumání něčeho, co vypadá slibně, ale pak z toho nic není. Warburg za jiné části své práce dostal v roce 1931 Nobelovu cenu. (Krebs, mimochodem, ji získal také, v roce 1953.)
Umírání buněk
Ony stále zmiňované mitochondrie jsou pro tento příběh důležité. Hrají totiž roli i v umírání buněk. A protože v nádorových buňkách nefungují, rakovinné buňky se mohou nekontrolovaně množit.
Nyní se do dávného sporu zamíchal jiný vědec. Jmenuje se Evangelos Michekalis a pracuje na univerzitě v kanadském městě Edmontonu ve státě Alberta.
Vnesl do nádorů lék, který se už léta používá pro léčení zřídkavých poruch látkové přeměny. Medikament je chemicky pojmenován dichloracetát (DCA) a posiluje práci mitochondrií.
A hle, ukázalo se, že mitochondrie v nádorových buňkách nejsou navždy zničené. Pod vlivem DCA se probudily k činnosti. A co je podstatné: Oživila se i jejich schopnost spustit proces umírání rakovinné buňky.
DCA takto ve zkumavce zničil lidské rakovinné buňky odebrané z nádorů plic, prsu a mozku. Lidské nádory vnesené do laboratorních potkanů se po léčení pomocí DCA smrskly. Zdravým buňkám však lék neublížil.
Má tedy lidstvo na dosah téměř univerzální medicínu proti rakovině?
Kdo by chtěl levný lék?
Bylo by to úžasné, ale zatím nevíme. Co funguje v laboratoři nebo u zvířat, nemusí vůbec zabrat u lidí.
Lék DCA je dávno schválený. Jeho patentová ochrana už neplatí, takže by mohl být levný. Aspoň teoreticky.
Ve skutečnosti je levný lék velkým problémem.
Medikament by teď bylo nutné upravit pro nové použití a hlavně uskutečnit klinické zkoušky s lidskými pacienty. Což je drahé, 600 až 800 milionů dolarů, tedy až nějakých šestnáct miliard korun.
Farmaceutické společnosti dělají klinické zkoušky, jen když si mohou lék patentovat, takže vědí, že v případě úspěchu bude medikament pouze jejich. Patent platí dvacet roků. Za tu dobu musí výrobce preparát vyzkoušet, zaregistrovat, uvést na trh a vyrobit ho tolik, aby splatil předchozí náklady, získal prostředky na vývoj dalších léků a ještě vydělal.
Po dvaceti letech začnou lék vyrábět i jiní a cena rapidně poklesne.
Jenže léku DCA už patentová ochrana vypršela. Žádná soukromá firma si tedy netroufá investovat stamiliony dolarů do jeho nových zkoušek.
Budoucnost jako obvykle nejistá
Možná se podaří získat peníze na testy od dobročinných nadací (kanadská univerzita s nimi teď jedná). Možná některý farmaceutický gigant vytvoří sloučeninu chemicky podobnou, aby měla stejné účinky jako DCA, ale přitom dostatečně odlišnou, aby se dala patentovat jako nová. Uvidíme.
Může se ovšem stát, že lék zapadne. Třeba z čistě finančních důvodů. Anebo proto, že se v pozdějších testech neosvědčí. Tohle ještě nemůže nikdo vědět.
Příběh téměř zázračného léku zatím není uzavřený. Už nyní se z něho ovšem dá hodně dozvědět o vědě, o medicíně, o financích i o složitostech světa. To pro případ, že by si ještě někdo myslel, že svět je jednoduchý.
