Z českých soudů začíná poněkud mrazit. Jedna věc je sledovat „velké kauzy“, jako je třeba případ Jany Nečasové, dříve Nagyové, a zneužití Vojenského zpravodajství. Občan jen zírá a nic nechápe, dokonce ani nemůže chápat. Věc tak samozřejmá, tak zásadní, principiální, jako je odůvodnění rozsudku, se prostě nekoná. Nazdar národe.
Jinou věcí jsou pak případy jako odsouzení Lukáše Nečesaného za pokus o vraždu, které se zřejmě vůbec nedopustil, důkazy chybějí. Jen díky umíněné snaze jeho otce se podařilo případ dostat až k bývalé ministryni spravedlnosti Heleně Válkové a před Nejvyšší soud, který rozsudek zrušil. Nepříjemná otázka: kolik podobných případů zůstává skryto?
Dlouhou dobu sleduji jiný případ, který nevypovídá nic pěkného o hledání práva v Česku. Střet občana s bankou, střet mušky se lvem, za kterým stojí všechny možné státní orgány. Jen připomenu: Živnobanka (dnes UniCredit Bank) připsala před devíti roky Ladislavu Polákovi jiné cenné papíry, než mu nabízela. Místo bezpečné a známé „kajmanské emise“ dostal rizikové deriváty Lehman Brothers. Když Lehmani zkrachovali, přišel o 4,5 milionu korun. Roky usilovně zápasí s bankami, policií, žalobci a soudci.
Poškozený Polák je advokát a umí se bránit. Se systémem nezápasí laik, ale člověk, který se vyzná v právu, v jeho systému, rozumí často komplikovaným zákonům a ostře vnímá podstatu a smysl ústavy i dalších zákonů. Nejde tedy o nějaký „neartikulovaný řev“, ale o pečlivé, profesionální hledání důkazů. Polák argumentuje paragrafy, předpisy, úmluvami. Jenomže ani tak mu to stále není nic platné. Sedm let se marně soudí.
Loni v červenci podal stížnost k instanci nejvyšší, tedy k Ústavnímu soudu (ÚS). V září 2014 stížnost doplnil o nový názor samotného ÚS, který potvrzoval jeho argumentaci. Marně. Ústavní soud, jako by se vůbec případem neobtěžoval zabývat, loni 22. října vydal usnesení: Polák prý musel vědět, co kupuje. Možná byl „špatně poučen“, policejní orgán se nevypořádal se všemi důkazy, ale to je fuk.
Do nebe volající usnesení. Stačí si případ pečlivě projít, není třeba žádných velkých znalostí, aby i laik pochopil, co Polák nejen opakuje, ale dokládá stále dokola. Podstrčili mu jiné cenné papíry. Jeho osobní bankéř se k tomu policii doznal a jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, ačkoliv se podílel na vzniku několikamilionové škody. Ony deriváty v době, kdy byly Polákovi připsány, ani neexistovaly. Právně vznikly až o několik dní později. Tím to ještě nekončí. Papíry byly rizikové a nesměly být prodávány laikům, jakými jsou běžní občané, tedy neprofesionálním investorům.
Přes UniCreditBank vlak nejede
Toto vše Ústavní soud v klidu pominul. Nějaký bankou okradený občan ho nevzrušuje, není to mediální velekauza, tak co se s tím párat. Stejně bohorovně a přehlíživě se chovají i jiné soudy, státní zástupci, Česká národní banka, policajti. Když tu kauzu sledujete roky, nejenže pochybujete o možnosti domoci se práva, vy na ni už nevěříte.
Ladislav Polák již v lednu 2013 podal dovolání k Nejvyššímu soudu (NS) ve věci sporu s UniCreditBank o určení vlastníka oněch podstrčených, rizikových cenných papírů. Městský soud zamítl jeho žalobu, po něm i vrchní soud. Proto se dovolal k Nejvyššímu soudu. Tam si věc poležela dva roky. U nás běžné. Na právo se nespěchá. Člověk by to ještě bral, kdyby po té pauze vyšlo najevo, že se soudci věcí poctivě zabývali. O tom však nemůže být ani řeči.
Letos 11. března konečně Nejvyšší soud vydal usnesení, že dovolání odmítá. A zase se opakuje stará písnička se všemi chybami, kterých se dopouštěly předchozí soudy. Nemůžete kupříkladu v odůvodnění přehlédnout datum 19. května 2006, kdy dal Ladislav Polák pokyn k nákupu a prodeji (ovšem prokazatelně jiných cenných papírů, to však soud nezajímá), a opírá se o datum emise papírů 23. května 2006. To byly deriváty, které nechtěl, Polákovi připsány na účet. NS nevadí, že ony papíry nemohly být připsány, protože neexistovaly. Vznikly až 31. května 2006.
NS je jedno, že banka po celou dobu tajila, co mohla, snažila se z případu vyvléknout, vylhat. Že Polákův osobní bankéř policii přiznal pravdu, nabízel klientovi něco jiného. NS je jedno, že Polák sám po celou dobu sháněl důkazy, znalecké posudky, policie v tom neudělala nic, státní zástupci nic, jen zametali a zametali a zametali. Usnesení NS vyústí v oznámení, že se odmítá dovolání do nákladů řízení.
O náklady řízení ale přece vůbec nešlo. (V podání NS Polák píše doslova: „Žalobce si je vědom, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné.“) Ale to je lhostejné, NS pečlivě a úplně zbytečně zdůvodní, proč není přípustné. Podstatou věci se zase, stejně jako obvodní, městský a vrchní soud, nezabývá. Jde přece jen o to, že Poláka okradli o 4,5 milionu korun. Tečka.
Výsledek? Ladislav Polák podává další ústavní stížnost, proti Nejvyššímu soudu. Obrací se znovu na Ústavní soud, který mu loni vzkázal, že „musel vědět, co kupuje“, i když skutečně nemohl vědět, co kupuje, neboť v době, kdy podepsal pokyn k nákupu cenných papírů, nebyly schváleny ani jejich emisní podmínky. V důsledku toho mu nakonec místo dluhopisů byly na účet zapsány finanční deriváty zcela jiného emitenta, než bylo jeho osobním bankéřem tvrzeno.
Najdou tentokrát ústavní soudci odvahu věcí se zabývat? Postavit se bance? Postavit se systému, který rafinovaně okradeného klienta celá léta přehlíží? Nebo bude stále dál platit, že přes banku vlak nejede? Uvidíme.
