reklama
 
 

Očištění politiky přijde. A všichni se budou divit

11. 10. 2012 6:00
Druhá část rozhovoru Aktuálně.cz s režisérem a někdejším předsedou KSČM Jiřím Svobodou

„Majetkových přiznání se politici děsí. Všichni mají nějaké máslo na hlavě. Někdo jen osminku, někdo padesát kilo. Jinak by pro to přece museli všichni ti protikorupční idealisté zvednout ruku, ne?" říká režisér, pedagog a někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda v rozhovoru pro Aktuálně.cz, jehož druhou část přinášíme.

Skeptický zůstává i k možnosti, že by volby v současné podobě mohly mnoho změnit. Určitá řešení ale vidí - například v odvolatelnosti poslanců. 

Jaký je dnes váš pohled na komunistickou stranu, na levici? Má vůbec ještě smysl uvažovat o stranách v těchto pojmech, když sledujete reálnou politiku?

Ta polarita ztrácí z mnoha důvodů význam. To není jen problém náš, je to problém evropský. Je to vidět třeba v Británii, kde mezi konzervativci a Blairovými labouristy v praktické politice nebyl téměř žádný rozdíl. Je to vidět v Německu, pokud tam dojde k předání moci, je to pořád programově kolem středu. Žádné zásadní změny. Což je dáno hlavně tím, že velký kapitál politiku vyvlastnil. Prezident Obama potřebuje pro prezidentskou kampaň 160 milionů USD. Může někdo věřit, že se na něj složí z ryzích sympatií a nepřijdou si pro očekávané výhody?

Co byste musel udělat, abyste prováděl skutečně levicovou politiku? Nutně byste musel přijít s řadou antisystémových opatření. Kupříkladu byste musel nasadit ohlávku bankám (kolik amerických bankéřů sedí za toxické balíčky v Sing Singu?). Musel byste zvýhodnit podnikatele a korporace, které mají sídlo v ČR, odvádějí zde daně a neodčerpávají miliardy dividend zahraničním akcionářům.

A to nemluvím o nezbytnosti zavést nějaké celní bariéry, kvóty, prostě řadu kroků, které nejsou konformní vůči tzv. „washingtonskému konsensu", politice Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Z tohoto pohledu je docela zajímavé sledovat kroky pravicové maďarské vlády Viktora Orbána.

Myslíte, že by se to nepodařilo prosadit?

Nedovedu si to představit. Dvacet let se nedaří prosadit ani tak jednoduchou věc, jako jsou majetková přiznání - na to dostali neúplatní ve 30. letech v USA Al Caponeho. Ne za vraždy.

Ale majetkových přiznání se politici děsí. Všichni mají nějaké máslo na hlavě. Někdo jen osminku, někdo padesát kilo. Jinak by pro to přece museli všichni ti protikorupční idealisté zvednout ruku, ne? Nejde o to, že by lidé prokazovali, zda to, co mají, neukradli. Museli by jen prokázat, že jejich majetek odpovídá daňovým přiznáním, která podali.

Co nezdanili, propadlo by státnímu rozpočtu. Zaplatili by ještě pokutu nebo šli do vězení. Pro stát by to bylo přece přínosné  - jen kolik by měl ministr Kalousek najednou ve státní kase! A nikdo by už nemohl plácat nesmysly o rodinných úsporách, strýčkovi Vikovi.

Blog Jiřího Svobody na Aktuálně.cz 

Ale to nikdo neudělá, takového zákona se všichni bojí, těch skromných je málo. Kdyby to někdy schválili, jsem přesvědčený, že jeden z mála politiků, kteří by v takovém testu obstáli bez škobrtnutí, by byl prezident Klaus.

Pořád platí, že je to jediný politik, jehož si vážíte, jak jste řekl před pěti lety?

Nepochybně. I když s ním v řadě věcí nesouhlasím. Nemyslím si například, že trh vyřeší vše. Stát musí vytvářet podmínky pro sociální soudržnost. Bude-li stále stoupat „příjmová nesouměřitelnost", jednoho dne dojde k nějaké formě společenské destrukce.

A co na Václavu Klausovi nejvíc oceňujete?

Je konzistentní v názorech. Není to pragmatický politik, který mění stanoviska, jak se mu hodí, s vírou, že všichni zapomenou, co říkal předevčírem. To, že byl jeho vzdor vůči přechodu na euro jasnozřivý, to se dnes neříká. Že se časem ukáže, že Lisabonská smlouva, kterou prezident tvrdošíjně odmítal podepsat, přinese českým občanům množství nesmyslných nevýhod, ti prozíravější vidí už dnes. Krátkozrací obdivovatelé vlády bruselské byrokracie bez demokraticky vzniklého mandátu to pochopí až časem.

Prof. Jiří Svoboda (*1945)

Scenárista, režisér a pedagog, bývalý politik. Vystudoval režii na FAMU, doposud natočil 14 celovečerních filmů (mj. Zánik samoty Berhof; Skalpel, prosím; Jen o rodinných záležitostech; Sametoví vrazi či Boží duha) a víc než 25 televizních filmů a inscenací. Učil na FAMU (do r. 2003), AU v Banské Bystrici, Universitě Jana Amose Komenského, v současnosti přednáší na Vysoké škole finanční a správní. Byl členem KSČ, od r. 1990 do června 1993 KSČM (od října 1990 jejím předsedou) a poslancem FS ČSFR. Poté, co se mu nepodařilo prosadit reformu KSČM a změnit její název, rezignoval na všechny politické funkce i členství ve straně, od té doby je bezpartijní. V prosinci 1992 se ho pokusil nožem zabít maskovaný útočník. Pachatel útoku, který pravděpodobně souvisel se Svobodovou politickou činností, nebyl dodnes dopaden.

V poslední době se například někteří diví, že prezident vetoval prováděcí zákon k důchodové reformě. Ale on už tohle stanovisko veřejně zastává nejméně rok! Už před rokem jsem četl jeho článek, kde uvedl důvody, proč s důchodovou reformou v této podobě nesouhlasí. Tak proč je pan Kalousek najednou překvapený?

Navíc si o prezidentu Klausovi myslím, že je to poslední z obecně vzdělaných lidí, kteří v naší vrcholové politice působí. Je to člověk velkého rozhledu ve společenských vědách, v historii, v kultuře. Vždycky mi připadalo nespravedlivé, že Václav Havel, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl vnímán jako kulturní modla, a vedle něj Václav Klaus jako jednostranný ekonom, což ve skutečnosti vůbec není pravda.

No, Václav Havel bezesporu muž kultury byl...

Já mluvím o jejich srovnávání. To prostě nebyla pravda. Václav Havel byl člověk velkých gest - Fórum 2000, sjezd světových celebrit, které si popovídaly s dalajlamou. Václav Klaus je člověk dělný - jděte se někdy podívat na semináře Centra pro ekonomiku a politiku. Témata kupříkladu Kant, Camus, Friedman, Comte. V auditoriu neformálně studenti různých škol, pedagogové, politici…

V politice jsem si u Václava Klause vážil jeho vysoké racionality. Zažil jsem, jak ve Federálním shromáždění jasně a srozumitelně vysvětloval předkládané zákony a jejich smysl. Zažil jsem jednání na zámku v Kroměříži, kde se, pod patronací Václava Havla, hledala možnost pokračování federace.

Představitelé politických stran se chovali jak chytrá horákyně. Všichni (až na SNS) byli pro společný stát. Jak by měl vypadat, to nechávali v mlhách. Václav Klaus dal přinést tabuli a napsal: pravomoci federace a pravomoci národních parlamentů a vlád. A každého nechal říct, jak si to jeho strana představuje - společná měna, ano-ne? Zahraniční politika, federální nebo národní? Emisní banka, jedna nebo dvě? Za hodinu bylo zřejmé, že na úrovni politických reprezentací, které vzešly z voleb 1992, není možné, aby republika zůstala ve formě federace pohromadě.

Váš přítel, spisovatel a scenárista Vladimír Körner už někdy v devadesátých letech na otázku, proč nevstoupí do politiky, odpověděl, že „spisovatel má být nepřítel jakékoli moci a jakéhokoli státu. Má být tím, kdo kazí a zpochybňuje cestu k šťastným zítřkům." Vy jste se zprvu vydal jinou cestou. Už skoro dvacet let nejste členem žádné politické strany, ale byl jste - skoro tři roky dokonce předsedou. Z KSČM jste odešel v červnu 1993, až poté, co se vám nepodařilo prosadit její proměnu v moderní levicovou stranu a změnit její název. Nedáváte jako umělec, jímž jste nikdy nepřestal být, Vladimíru Körnerovi po své politické zkušenosti za pravdu?

On to Vladimír formuloval takto provokativně, ale vlastně tím říká, že skutečný spisovatel je vždycky na straně „uražených a ponížených", jak napsal Dostojevskij, protože moc je vždycky represivní a vždycky má tendenci stranit „povýšeným a bohatým" a přenést tíhu na nejslabší sociální skupiny, které se nejobtížněji mohou bránit.

Ale když se začtete do Körnerových knih, rychle seznáte, že tak jednoduchý, jak by to vypadalo z věty, kterou jste citoval, rozhodně není. V centru jeho zájmu je vždycky člověk, jeho prožitky, jeho etika. Jeho próza je geniální nezjednodušitelnou mnohovrstevnatostí. Körner je velký umělec, patrně největší ze žijících českých spisovatelů. Nikdy ale ne pamfletista.

A pokud jde o mé angažmá v politice - mám rád výzvy a věci, které skýtají možnosti dělat něco, co člověk ještě nezkusil. A politika ve zlomových letech 1989/1990 člověka prostě vtáhla, ať na tu či onu stranu.

Ale myslím, že ani tak jsem nebyl s Vladimírem Körnerem v žádném rozporu - ve velké většině mých filmů vždycky najdete reflexi společenského dění - ať už to byl film Jen o rodinných záležitostech, který se zabýval procesy z 50. let, nebo z poslední doby Boží duha podle Jaroslava Durycha, která nahlíží soužití v pohraničí po roce 1945 se všemi rozpory. V centru těch filmů je ale vždycky člověk, jeho prožitek světa, jedinečný nezaměnitelný osud. Proto mám Körnera tak rád.

Před pár lety jste v souvislosti s premiérou dalšího svého filmu Sametoví vrazi řekl, že kriminální žánr vytváří často daleko přesvědčivější a působivější reflexi hodnotových vztahů ve společnosti než třeba sociální drama. Pořád si to myslíte? A jaké téma byste si k té reflexi vybral dnes?

Ano, to je pravda a já se o to znovu pokouším, napsal jsem scénář podle knihy Václava Lásky Advokát. I když je to v kriminálním žánru, je to vlastně politický film, společenské klima je v ostré polarizaci, kterou žánr předpokládá, zřetelnější. Podobně jako u Sametových vrahů, kteří byli výrazem zcela nového přístupu k hodnotám na počátku 90. let, proplétání zájmů kriminálníků a politiků, poměry, které staví do středu svého románu Václav Láska, jsou o deset let novější, metody jsou sofistikované. Už to není svět posiloven a tvrdých pěstí. A nejde o desetitisíce, ale o miliardy. Dostali jsme grant na scénář. Dál uvidíme.

Už skoro čtvrtstoletí se prakticky nepřetržitě věnujete i pedagogické práci - léta jste učil na FAMU, na AU v Banské Bystrici, na Universitě Jana Amose Komenského, teď přednášíte na katedře marketingové komunikace na Vysoké škole finanční a správní. Jací jsou dnešní studenti ve srovnání s těmi, které jste měl na počátku 90. let? Vidíte v nich nějakou naději?

Nelze srovnávat FAMU a školu, na níž učím teď, což je dáno zaměřením studia i počtem studentů. Když jsem na FAMU vedl ročník, měl jsem jich maximálně pět, kdežto tady přednáším pro 250, takže individuální kontakt chybí.

Ale dobře si pamatuji ten úpadek znalostí v průběhu 90. let. Absolventům středních škol chybí rozhled a elementární vědomosti. Nevím, co je tam učí. Otázky, které jsem kladl u přijímacích zkoušek v roce 1992, jsem se o deset let později neodvážil položit. Nedostal bych odpověď. A to pořád mluvím o FAMU. Jděte se dnes zeptat uchazečů, kdo byl Aljoša Karamazov, co napsal John Dos Passos, co vytvořil Feidias…?

Moje maminka měla maturitu na reálném gymnáziu - státnici z francouzštiny, znalost latiny, znalost historie, dějin umění. Když jsem chodil na strojní průmyslovku, suverénně mi vykládala látku z matematiky, geometrie.  Dnes student váhá, zda Martin Luther King žil v 18. nebo 19. století.

Všichni ale ovládají práci s internetem. Kolik studentů jsem přistihl, že v seminární práci prostě jen zkopírovali celé pasáže z Wikipedie! Ono to není těžké na to přijít. Když jsem se pak před celým ročníkem zeptal, jak si to představuje, překlopit cizí text a podepsat ho jako svou práci, ani se nezastyděl a povídá: Nojo, ono je tu studium náročné a mě zrovna tohle moc nezajímá...

Naposledy jste byl volit, když do europarlamentu kandidoval váš přítel Jiří Havel, od té doby k volbám nechodíte. Co by se muselo stát, abyste zase šel?

Musela by se formální demokracie proměnit v nějakou reálnou podobu. Poměrný systém se stranickými kandidátkami by se musel změnit na většinový v malých, jednomandátových obvodech. Poslanci by museli být odvolatelní.

Nejde se smířit s tím, že vhodím lístek do urny a poslancům, z nichž většinu vůbec neznám, otevřu možnost, aby čtyři roky beztrestně lhali, nechávali se koupit, vytvářeli v Parlamentu strany, které v době voleb neexistovaly, dávali předražené veřejné zakázky kamarádům… A mně pak zbyla jediná možnost, pomstít se tím, že za čtyři roky budu volit někoho jiného.

Za čtyři roky vznikne celá řada zákonů, jejichž působnost je nevratná. Současný systém není „vládou lidu, lidem a ve prospěch lidu", jak Abraham Lincoln popisoval demokracii. Lid žádným suverénem není. Je hříčkou v rukou party prohazováků. 

Čili nevěříte, že volby v současné podobě mohou něco změnit?

Ne, nevěřím. Jak někdo trefně napsal: kdyby volby mohly něco změnit, tak by je zakázali.

A jak se díváte na iniciativy, jako je třeba Výzva za přímou volbu poslanců, která chce zavést jiný volební systém, jenž umožní volit jednotlivé kandidáty, aby politické strany byly nuceny navrhovat skutečné osobnosti?

To by bylo jistě správné a prospěšné. Ale musel by se změnit volební zákon, musela by se změnit ústava, protože by bylo třeba přejít na nějakou formu většinového systému, a já si myslím, že k tomu se dost politické vůle nenajde.

Projevujete se jako bytostný skeptik - vidíte aspoň v něčem naději, nějaké východisko ze současné bezútěšné situace?

Myslím, že jistým východiskem bude, až tu jednoho dne nastane situace, analogická Itálii na počátku 90. let. Tehdy tam nastoupila nová generace soudců, státních zástupců a policistů, a ti prostě zločince zavřeli - padni komu padni.

Vzpomínám si, jak přijel na pohřeb Alexandra Dubčeka vlivný italský politik. Všichni se k němu tenkrát chovali jako k velké celebritě. Půl roku nato byl stíhán pro podvody a úplatky a utíkal před italskou justicí přes půl světa.

Domnívám se, že takový okamžik u nás jednoho dne nastane a politiku alespoň na čas pročistí od organizovaného zločinu. Dnes v Itálii neexistuje sociální demokracie, ta se z toho nikdy nevzpamatovala; křesťanskou demokracii rozmetalo stíhání za úplatky a podvody... V tom je myslím určitá naděje, že pak přijde ozdravění. Pochopitelně pokud místo toho nepřijde nějaký Berlusconi, to by pak splňovalo známé úsloví, že „každá změna je k horšímu".

Ale kdysi jsme měli T. G. Masaryka, Aloise Rašína, Karla Kramáře, Václava Havla. A pořád ještě máme Václava Klause, Miloše Zemana, Jana Fischera, Jiřího Dienstbiera… Tak zkusme věřit.

(První část rozhovoru s Jiřím Svobodou si přečtěte ZDE)

Názory Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

autor: Viktor Vondra | 11. 10. 2012 6:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama