Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
21. 5. 2018 9:00

Okamura narazil na svůj limit. Zastaví ho posedlost sebou samým a absolutní kontrolou strany

Poptávka po populismu v národních barvách u nás převyšuje nabídku. Ale sólista ji nemůže nasytit.
Pochopil pravidlo úspěchu okrajových stran spojených s jedním dominantním tématem: Své věrné voliče nechte plavat a zkuste raději ukousnout co největší sousto z voličského mainstreamu.
Pochopil pravidlo úspěchu okrajových stran spojených s jedním dominantním tématem: Své věrné voliče nechte plavat a zkuste raději ukousnout co největší sousto z voličského mainstreamu. | Foto: Reuters

Bývaly doby, kdy rozdrobenost české xenofobní a národovecké scény přímo volala po satirických komentářích. Kam se prý hrabe německá vítací kultura, vtipkovalo se na internetu - to v Česku na každého uprchlíka čeká dokonce i jeho vlastní, osobní protiuprchlická strana. Někdo (tuším, že já) si zase dal práci spočítat subjekty, za kterými podle jejich tvrzení "stálo 90 % národa". Výsledek - nabídka dokázala uspokojit neuvěřitelných asi 800 % českých voličů. Poukazovalo se také na paradox, že ve stranách, které chtěly "sjednotit všechny vlastence", se obvykle "vlastenců" mezi sebou navzájem nesneslo víc než pět.

Jak to dopadlo, víme. Ze všech těch možných i nemožných Alternativ pro Česko, Bloků proti islamizaci, Úsvitů, Realistů apod. uspěl jediný Tomio Okamura, který dokázal voličům znovu prodat svůj - nově přelakovaný - těžební stroj státních příspěvků na činnost politických stran.

Je to jistě úspěch a post místopředsedy Poslanecké sněmovny nepochybně překonal všechna Okamurova očekávání. Zároveň je to ale úspěch dost relativní. Vzpomeňme si na situaci v zemi před volbami, jak ji alespoň vykreslovala xenofobní propaganda - Syřané nám chtěli řezat hlavy, Iráčané znásilňovat ženy, Australané ukrást lithium, to vše pod taktovkou Bruselu a Sorose. Necelých jedenáct procent hlasů pro naši poslední naději? Uprostřed vší té apokalypsy přece jen trochu hubený výsledek.

A je to také, plus mínus pár procentních bodů, Okamurův strop.

Proč si to myslím, vysvětlím za chvíli - vraťme se nejprve na moment k jeho úspěchu. Ten je totiž dobrou lekcí pro všechny menší strany. Jeho klíčovou ingrediencí je železné pravidlo, které mnohé z nich ignorují: pokud jste okrajová strana spojená s jedním dominantním tématem, nemá smysl cílit na tvrdé jádro voličů, kteří s vámi důraz na toto téma sdílejí. Ti vás budou volit tak jako tak. Nechte je plavat a zkuste raději ukousnout co největší sousto z běžného voličského mainstreamu.

Malá historická odbočka: dobře to dokumentuje politický vzestup a pád Zelených. Ti se vyšvihli do parlamentu v roce 2006 poté, co se ve straně podařilo odsunout na okraj tvrdé "ekologické" jádro. Předsedou se stal pragmatický Martin Bursík, který dokázal oslovit "běžné" voliče. Takové, kteří sice fandí trvale udržitelnému rozvoji, avšak nestojí o to, aby někdo brzdil stavbu dálnic nebo vypínal Temelín. S Ondřejem Liškou a později Matějem Stropnickým strana opět upadla do bezvýznamnosti, protože opět začala přesvědčovat přesvědčené.

Podobně jako Zelení = ekologie platí v myslích voličů také rovnice SPD = odmítání uprchlíků a EU. Okamura samozřejmě dbal, aby na to nezapomněli, ale soutěž o nejradikálnější protiuprchlický nebo protievropský výrok rozumně ignoroval. Namísto toho bojoval o běžného, nijak zvlášť extremisticky orientovaného voliče jinými tématy. Voláním po přímé demokracii, spravedlnosti a podpoře pro všechny "slušné" lidi, "bojem" proti lichvě a exekutorům. A vyplatilo se mu to.

Okamura sázel na to, že velká část radikálně xenofobního okraje voličského spektra mu své hlasy nakonec naháže taky. Komu jinému? Stranám bez šance na získání vlivu? A to se také stalo. Bylo až dojemné sledovat, jak k jeho podpoře vyzývali protagonisté zkrachovalých konkurenčních uskupení. Ke dvoucifernému výsledku mu ale pomohli především mainstreamoví voliči.

Jenže - a tím se dostáváme k otázce, zda SPD narazila na svůj strop -, další velký Okamurův trumf, kterým přebil všechny ostatní podobně orientované partaje, je zároveň jeho velkým limitem. Řeč je o jeho posedlosti sebou samým a absolutní kontrolou nad stranou.

Na jednu stranu se tady projevila Okamurova politická zkušenost a správný instinkt. Před volbami čelil opakovaným výzvám, aby se "vlastenecká scéna sjednotila". Okamura se moudře s nikým nespojoval. Není těžké uhodnout proč. Takzvanou "vlasteneckou scénu" tvořily z velké části bizarní, nevypočitatelné postavy, nezřídka takové, které by spíš než politolog dokázal charakterizovat psychiatr. Co by asi Okamura mohl získat spojením s odsouzeným antisemitským fanatikem Bartošem nebo ochotníkem markýrujícím teroristický útok v centru Prahy Konvičkou? Nic. Jen by udělal snadný terč i ze sebe.

Serióznější figury - osobnosti typu Petra Robejška nebo Václava Klause mladšího - k sobě Okamura zase nemůže pustit z jiného důvodu (i kdyby o to stály). Nejspíš by se nespokojily s rolí přikyvovačů a také by předsedovi asi neprocházel tak snadno onen způsob nakládání se stranickými financemi, který položil jeho předcházející stranu Úsvit přímé demokracie.

Jenže ani ten nejkompetentnější politik - k čemuž má Okamura hodně daleko - nemůže sám fungovat jako politická strana. Voličů, kterým stačí Okamurovo "Podíváme se na to a budeme to řešit", není nevyčerpatelná zásoba. (Pro ty, kdo nesledují Okamurův Facebook - tuto frázi předseda SPD do omrzení omílá v příspěvcích o problémech, o kterých se údajně dozvěděl od občanů při svých výjezdech do měst a regionů. Už slíbil vyřešit úctyhodný seznam těžkostí - od zlepšení činnosti městské policie v Třebíči přes chybějící chodníky v okrajových čtvrtích Poděbrad až třeba po zřízení víkendové zubní pohotovosti v Liberci.)

Člověk nemusí být jasnovidec, aby mu bylo jasné, že Okamura sám nikdy nic ze seznamu slibů nesplní. A místopředseda sněmovny se tak ocitá v začarovaném kruhu - pokud chce dál růst, potřebuje kompetentní osobnosti, které by čistě protestní volební vehikl proměnily ve stranu, s níž by si mohl nějaká pozitivní očekávání spojovat i trochu kriticky uvažující volič. Jenže ty by mu neodkývaly všechno, požadovaly by vliv na stranu, hlídaly by kasu a není vůbec vyloučené, že by se mezi nimi našel nějaký Okamura 2, kterému by současný předseda musel vyklidit pole. Nepříjemné dilema.

Jak už jsem psal nedávno - poptávka po xenofobní a národními zájmy dunící rétorice u nás převyšuje nabídku. Neexistuje důvod, proč by v Česku neměla mít stejný potenciál jako v sousedním Rakousku, kde FPÖ loni získala přes čtvrtinu hlasů a usedla ve vládě. Rakouští Svobodní jsou ale dlouhá desetiletí etablovanou stranou na komunální, zemské i spolkové úrovni a mají ve svých řadách desítky osobností, kterým ani politická konkurence nemůže upřít zkušenosti a kompetence. K tomu se SPD nejen neblíží, ale - jak už bylo řečeno - pro sólistu Okamuru je to spíš noční můra. Členem předsednictva strany je třeba i poslanec Miloslav Rozner, víc asi není třeba dodávat.

Pokud se tuto kvadraturu kruhu nepodaří Tomiu Okamurovi vyřešit, pak hlad po populismu v národních barvách nasytí někdo jiný.

 

Právě se děje

Další zprávy