Opravitelnost věcí je už delší dobu tématem. Ještě víc "opravitelnost" lidí, léčitelnost. Obojí spolu souvisí. Žijeme v době spotřeby, spotřebováváme (i své vlastní tělo), kupujeme, vyhazujeme. Vyhazujeme své zdraví, věci, když se pokazí, jídlo, protože ho kupujeme moc. Čím dál víc jsme závislí, čím dál víc se spoléháme na lékaře a na výrobce. Zdá se, že nám nic jiného nezbývá. Omyl.
Jen krátce ke zdraví a jeho závislosti na lékařích. Žijeme často šíleně, ve stresu (peklo jsme s to si dobrovolně udělat i z Vánoc) a nadspotřebě, naše tělo strádá a my se "s ním" pak belháme k doktorovi, aby je opravil, nahodil. Žít jinak, víc v pohybu a méně konzumem, mohli bychom se udržovat v chodu sami. S věcmi je to podobné, kupujeme je, a když se rozbijou, obvykle bez váhání a bez lítosti vyhodíme, protože "lékařů" věcí ve svém okolí najdeme čím dál méně. Zároveň jsme si nějak podivně, pohodlně navykli neopravovat, vyměňujeme staré, nebo spíš jen starší, za nové.
Přitom víme, že tyhle rychlocykly, koupit - rozbít - vyhodit, škodí světu okolo nás. Stejně jako mu škodí naše neschopnost žít "normálně", tedy moc nejíst, chodit pěšky, ne si všude vézt zadek, nesedět ve volnu jen doma připoután k televizi či mobilu.
Menšina u nás i v jiných zemích si uvědomuje: vyhazovat věci škodí. Vznikají projekty jako Opravme Česko či Opravárna, kde vám za malý poplatek seženou opraváře v blízkém okolí. Protože servisy často staré věci (žehličky, vrtačky, brusky, foťáky, mixéry, fény, horkovzdušné pistole, rádia, televize, vysavače, sekačky, pračky atd.) neberou. "Tohle už nemá smysl opravovat," slyšíte, nebo "si děláte srandu? na to už nemáme součástky", případně "tohle už tady nikdo neumí".
Klasická hláška zní "nejsou lidi", když třeba chcete doma opravit lustr, který náhle dosvítil. Nebo když vám v koupelně čím dál víc kape baterie. Nedávno jsem jednu rozebral a zjistil, že už ji výrobce vyrobil tak, aby nešla opravit, kartuš byla uvnitř zalisovaná a nevyměnitelná. To je další velmi současný prvek: vyrobit věci tak, aby se a) rozsypaly těsně po záruce, a za b) aby nešly opravit, takže si prostě musíte koupit nové. Další varianta: oprava je tak drahá, že se (téměř) vyplatí koupit novou věc.
Loni u mého známého takhle odešel lustr. Klasika, krátce po vypršení záruční doby zkolaboval transformátor, měnič napětí z 220 na 12 voltů. Sundali jsme svítidlo, vymontovali trafo, já pracuju blízko elektro speciálky, kde mi podobné, ale o něco větší trafo prodali asi za dvě stovky. Lustr stál okolo dvou tisíc. Větší transformátor se musel do stropní části lustru vložit jinak, vnitřek předělat, ale, jak řekl můj známý, "byla to zábava".
Zlaté české ručičky? Poznaná nutnost
Sousedovi upadlo kolo u sekačky, že ji tedy poveze do opravy. Bylo na osu jen naražené, stačilo ji provrtat a dát do ní závlačku, jet do servisu nebylo třeba. Spousta věcí se dá opravit doma, můžeme si to udělat sami, týká se to i aut. Loni v Rakousku mi přestala brzdit zadní kola, ochozené destičky. Jeden Brit, který žije v Ötzu, našel na internetu návod, jak destičky u hyundai vyměnit (návod poskytl Rus hovořící anglicky), koupili jsme nové a vyměnili je.
Když se snažíte opravovat si, případně opravovat svému okolí, věci sami, zjistíte, že je to mnohem lepší zábava než třeba koukat na seroš. Navíc zdařilá oprava poskytuje uspokojení, najednou získáte pocit větší nezávislosti. Pokažené věci někam nosit, poslouchat řeči, že "to nejde" a "tohleto, to fakt nevím, to asi ne, no nechte to tu, ale nejspíš s tím nic nenaděláme", to je neskutečný opruz.
Dříve se mluvilo o "zlatých českých ručičkách", samozřejmě nejsme šikovnější než Němci, Poláci nebo Belgičani. Ale museli nejsme si leccos dělat sami, jinak to nešlo, chudé Československo. Dneska se nabízí jiný motiv - šetřit svět okolo sebe a snažit se být nezávislý, soběstačný.
Je skvělé si věci opravovat sám, aspoň to nejdřív zkusit, teprve pak hledat opraváře, nebo dokonce přístroj vyhodit. Objevíte nové světy, interiér staré elektrické mašinky v pikovláčku, vnitřek domácích bicích hodin po prababičce, motorek mixéru. Když věc opravíte, najednou si jí začnete víc vážit, podobně jako vám úplně jinak chutnají ředkvičky, které jste sami vypěstovali.
Smysl má dělat tyhle věci s dětmi, učit je nevyhazovat, pečovat, pěstovat v nich šikovnost. Nejde přece jen o učňáky a o to, že "v Česku nejsou řemeslníci", jde i o to, že my jsme často prostě jen líní, nebo nám chybí odvaha pustit se do věcí, rozebrat je, pochopit, najít chybu. Když to děláte s dětmi, učíte je uvažovat jinak, žít méně konzumně, méně závisle, pěstujete v nich zvědavost.
Plno věcí si můžeme opravit sami, třeba kolo, na něm prakticky všechno, vyměnit žárovku u auta (u takové Hondy Jazz je to ovšem fakt bobřík šikovnosti, když nemáte zvedák a děláte to vleže na zemi). Chce to nelenost a samozřejmě vercajk. Jakmile si začnete pořizovat nářadí, jste na dobré cestě. Ale zásadní je nevyhazovat, nebo vyhazovat co nejméně, opravovat, nechávat opravit, a tak míň škodit světu okolo. Podobně můžeme pečovat i o sebe, opravovat se sami, nespoléhat tolik na doktory.
