reklama
 
 

Opuštění a vypuštění svobodymilovní demokraté

23. 11. 2017 10:00
Máme skvělé experty i morální autority. Nedokážeme ale vést dialog s těmi, kteří "nečtou naše noviny", a mobilizovat je pro správnou věc.

Volby jsou za námi a pomalu končí i období povolebního bilancování. Komentáře nejčastěji konstatují prohru tradičních stran a jejich autoři se přou, jestli to znamená ohrožení demokracie a svobody, anebo ne. Mluví se o rozdělené společnosti a o tom, že převážil hlas té méně demokratické a méně svobodymilovné části voličů, kterou reprezentují populistické a extremistické strany. Kdo ale dnes v parlamentu reprezentuje tu druhou stranu, ty demokraty a svobodymilovné občany či populisty a extremisty tolik nenáviděné "pravdoláskaře"? O tom zmiňované komentáře mlčí.

Reprezentují je snad tradiční politické strany, zdiskreditované korupční minulostí a neochotou se s ní rázně vypořádat? To asi těžko; jejich volba byla volbou menšího zla, přestože to byly právě tyto strany, které vypustily džina populismu z lahve českého piva. Svobodomyslné demokraty nereprezentují ani piráti, kteří sice získali hlasy mladých, ale zatím nepřišli s žádnou představou, jak se vypořádat s problémem demokracie nahlodané korupčníky a populisty.

"Nebylo koho volit", ale až samotné výsledky voleb ukázaly flagrantní opuštěnost demokratické a svobodymilovné části voličů na české politické scéně. Stačí se podívat na současné politické vůdce, kteří 17. listopadu oslavovali svobodu. Jejich přehled začíná xenofoby, pokračuje profesionálními lháři a korupčníky a končí lidmi obviněnými z podvodů a ze spolupráce s tajnou policií. Normální demokratičtí politici už v politice málem nejsou.

Požadavky na očištění demokracie od korupce byly z programů stran téměř zcela vypuštěny. Podle populistů problém demokratizace demokracie vyřeší referenda a parlamentní demokracii dnes brání ti, kteří ji svými korupčními aférami znehodnotili. Nabádají nás vlastně bránit marketingový model parlamentní demokracie, v němž se chodí do politiky zbohatnout a který prodává kandidáty na politické funkce jako kterékoliv jiné zboží a vše podřizuje síle peněz. Chceme demokracii, kde o volebním úspěchu rozhodují peníze a kde polovinu legálního rozpočtu politických stran dotuje stát, což fakticky odporuje principům liberální demokracie? Chceme demokracii, kde jsou voliči donuceni spolu s hlasovacími lístky vhazovat do uren i peníze, které budou čtyři roky živit politiky bez ohledu na jejich chování a reputaci? To opravdu chceme? A chtějí to snad svobodymilovní demokraté?

Poptávka po nezkorumpované demokracii a po "normální" politické straně, která by reprezentovala svobodymilovné demokraty, je tady už dlouho, tak proč ji politici pořád vypouštějí ze zřetele? Vzpomínka na iniciativu Impuls 99 a hnutí Děkujeme, odejděte! je pro odpověď na tuto otázku docela instruktivní. Máme skvělé analytiky politické scény, skvělé komentátory politického dění, kteří nás dokážou nejen poučit, ale i pobavit. Máme experty, kteří umí zasvěceně mluvit o všem. Máme i morální autority, které vždy dovedou zaujmout to správné morální stanovisko. Jediné, co nedokážeme, je vést dialog s těmi, kteří "nečtou naše noviny", a mobilizovat je pro správnou věc.

Občanské iniciativy svobodymilovných demokratů z konce devadesátých let se sesypaly jako domeček z karet, když je Miloš Zeman s Václavem Klausem vyzvali, aby vstoupily do politického ringu. Nedokázaly to. Tím se svobodymilovní demokraté ze zřetele politiků vypustili sami. Od té doby čekají na příchod "normální politické strany" a přesvědčují přesvědčené o tom, že pravda a láska zvítězí.

Bohužel, pravda a láska samy o sobě na politickou změnu nestačí. Svoboda se nedá ubránit jen individuálním příkladem a plamennými projevy. Jenže kterému svobodymilovnému demokratovi se dnes chce do politiky? Do toho špinavého bahna přízemních zájmů?

Paradoxně nám cestu ukazuje úhlavní protivník Andrej Babiš. I on byl svého času velmi opuštěný. Velcí kluci s ním nechtěli mluvit. V sociální demokracii skončil s premiérem Grossem a odmítala ho i "toskánská parta". Ani jemu se do politiky nechtělo. Pamatujete si, jak kličkoval a sháněl pro své hnutí vhodného předsedu, jak říkal, že nechce být premiérem a pak se vyhýbal tomu, říct, jestli by se jím stal, kdyby vyhrál volby? Nakonec neměl na výběr. Musel do politiky jít sám. Aby získal pro svůj byznys politické krytí, mobilizoval opuštěné, méně svobodymilovné voliče. Zajímavé je, že pak přišla zvláštní proměna, totiž "pak" se mu ta politika zalíbila. No a co kdyby se zalíbila některým dnes tak opuštěným svobodymilovným demokratům?

autor: Pavol Frič | 23. 11. 2017 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama