Viktor Orbán si udělal radost, voliči mu ji trochu zkalili, Maďarsko to stálo v přepočtu stovky milionů korun, nedozvěděli jsme se nic, co bychom nevěděli předtím. Tak by se daly ve zkratce shrnout výsledky nedělního maďarského referenda, v němž 98 procent hlasujících odmítlo uprchlické kvóty.
Hořkou pilulkou pro Viktora Orbána je fakt, že ani jeho osobní nasazení, ani nebývale megalomanská kampaň (vláda náklady nezveřejnila, odhadují se v přepočtu až na miliardu korun), ani poplašné (a podle kritiků zavádějící a nevkusné) slogany bijící na poplach před terorismem a násilím všeho druhu, nepřesvědčily většinu Maďarů, aby se referenda zúčastnili, a hlasování je tak neplatné.
Referendum těžko mohlo dopadnout jinak. Na otázku „Chcete, aby Evropská unie mohla nařídit povinné přesídlení nemaďarských občanů do Maďarska, a to i bez souhlasu Národního shromáždění?“ nelze dost dobře odpovědět jinak než ném (ne), anebo ji úplně odmítnout jako nesmysl. Ani ti z nás, kdo by se nebránili troše solidarity a dobré vůle vůči partnerům, za jejichž peníze si stavíme čističky odpadních vod a kruhové objezdy, si samozřejmě nepřejí žádný diktát.
Žádný se ani nekoná, ale o to v tuhle chvíli nejde. Jde o jinou věc – Viktor Orbán dal znovu jasně najevo, že v mezinárodní spolupráci vidí smysl pouze v případech, kdy je okamžitý, jednoznačný, a pokud možno úplný zisk na straně Maďarska.
Debata o uprchlických kvótách a nynější maďarské referendum je dozvukem událostí z konce loňského léta. V lidové hospodsko-facebookové mytologii se tvrdošíjně zabydlela interpretace, podle níž si „Merkelová pozvala všechny čmoudy z Afriky a Asie“, následná vlna migrantů zaplavila Maďarsko, které jí čelilo zátarasy na své jižní hranici, Merkelová zjistila, že běženců je víc, než čekala, a teď chce své hosty vnutit zemím, které nikoho nezvaly.
Ano – Viktoru Orbánovi je třeba přiznat, že se loni skutečně zachoval přesně podle Schengenské smlouvy, když začal bránit vnější schengenskou hranici.
Ano – Angela Merkelová skutečně porušila jinou evropskou dohodu, když oznámila, že Německo nebude vůči syrským uprchlíkům uplatňovat Dublinskou úmluvu (tedy je nebude vracet do zemí, kterými už prošli) a vezme na svoje bedra jejich azylové řízení.
Tím ovšem spojitost zažité interpretace loňského srpna a září se skutečnými událostmi z této doby končí.
Německo dublinská pravidla vysadilo až v reakci na zhoršující se humanitární situaci na budapešťském nádraží Keleti a jinde v jihovýchodní Evropě. Tento krok nebyl žádnou pozvánkou pro kohokoliv, ale pomocnou rukou podanou především Maďarsku, které situaci (vcelku pochopitelně) nezvládalo.
Maďarské striktní dodržování Schengenské dohody bylo naopak motivováno čistě vlastními zájmy. Země se nechtěla s uprchlíky párat a to, že se s nimi budou muset párat sousedé, ji nezajímalo.
Německé „porušení“ Dublinské úmluvy bylo motivováno snahou rozumně a rychle řešit krizovou situaci – i za cenu dočasného náporu na vlastní úřady, obce, rozpočet a trpělivost voličů.
Co by se stalo, kdyby se Angela Merkelová před rokem chovala stejně jako Viktor Orbán? Tedy striktně dodržovala evropské úmluvy, postavila na německé hranice plot nebo armádu a každého uprchlíka přesně podle dublinských pravidel okamžitě poslala zpět do Maďarska?
Odpověď není těžké uhodnout. Střední Evropou by dnes křižovaly statisíce migrantů v marné snaze dostat se do Německa. Přibývalo by otřesných případů, jako byl ten loňský, kdy se v neprodyšně uzavřené dodávce pod srpnovým sluncem udusilo 71 běženců včetně čtyř dětí.
Lídři zemí visegrádské čtyřky by na evropských summitech plamenně hovořili o nutnosti „rozdělit břemeno rovnoměrně mezi všechny země EU“.
A Viktor Orbán?
Ten by nejspíš na tuto neděli vypsal referendum, v němž by 98 procent maďarských voličů podpořilo jeho nekompromisní požadavek na, ehm, zavedení uprchlických kvót.
Lídři z nových členských zemí Evropské unie se občas chovají jako pětileté děti, které zlobí, protože dobře vědí, že – i když rodiče možná zvýší hlas – žádný zraňující trest nepřijde a už vůbec se nemusejí obávat ztráty dobrého jídla a bezpečí teplé postýlky. Nějakou dobu je takové hledání hranic svatým právem každého dítěte.
Jenže v Evropské unii jsme už dvanáct let a Viktor Orbán připomíná spíš výrostka, který se chytil špatné party, a jeho lumpárny začínají vážně poškozovat celou rodinu. Tam už bývá namístě striktnější přístup ze strany rodičů.
Česká republika má prozatím to štěstí, že se Bohuslav Sobotka chová jako čerstvý držitel občanského průkazu, kterému se sice nechce pořád ještě vzdát blahé bezstarostnosti dětství, ale už ví, že bude muset.
A občas – třeba na skautském táboře – s překvapením zjišťuje, že zodpovědnost a samostatnost přináší mnohem opojnější pocit dospělosti a mužnosti než posprejovaná zeď nebo tajně vykouřená cigareta.
