reklama
 
 

Osobní pohled na Václava Havla

5. 10. 2006 0:00
Literární a žurnalistická generace, ke které patřím, je jen o pět či deset let mladší než Václav Havel. Není to tedy mnoho, ale přesto ji od Václava Havla dělí celá jedna podstatná zkušenost.

Václav Havel, narozený v roce 1936, ještě částečně vyrostl ve světě před triumfem totalitarismu a Auschwitzem, kdežto ti nejstarší z nás začali svět kolem sebe vnímat až koncem války, a to už bylo všechno úplně jinak.

Tentýž pocit mám z let 1948 a 1968, jen s tím rozdílem, že trpaslíci, kteří se náhle díky Rusům zjevili na všech důležitých úředních postech, byli živí. Byli jsme jimi ale opět uhranuti.

Dovoluji si tvrdit, že právě tato opakující se zkušenost s trpaslíky je naším největším zážitkem. Byli jsme dvakrát svědky toho, jak se jim musel přizpůsobit chod celé země a jak se postupně velká většina lidí v trpaslíky proměnila, nebo alespoň předstírala, že jsou trpaslíky.

Václav Havel totiž přesně věděl, že pokud si nenecháme vyvlastnit jazyk, pokud se nenecháme vtěsnat do jazykových předem připravených schémat, která vždy vedou ke schematickému myšlení, nelze nám vyvlastnit ani minulost, nelze tvrdit, že celý běh světa směřoval jen k tomu, aby ho řídili trpaslíci.

Václav Havel se tím vzpříčil proti podstatě totalitarismu, která - cituji Hannah Arendtovou - usmrcuje kořeny společnosti.

Havel a úkoly doby

Dnes, z povzdálí řady let, se zdá, jako by si Václav Havel toto téma nezvolil tak zcela dobrovolně, jako kdyby si toto téma zvolilo jeho a přimělo ho nikoliv jenom k literárním aktivitám.

Václav Havel nám nejspíš v praxi předvedl to, co teoreticky formuloval filozof Jan Patočka: velikost osobnosti se nepozná podle toho, jak velké úkoly si před sebe sama postavila, ale pouze podle toho, jak se vyrovnala s úkoly, které před ni postavila doba a jiní lidé.

Václav Havel svými postoji naznačuje, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrdinství.

Přece nelze říci: ještě tyto dvě tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí.

autor: Karel Hvížďala | 5. 10. 2006 0:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama