Otázka byla svou povahou značně sugestivní, neb ji provázela glosa, že voliči z okrsku paní Cooperové si státní pohřeb rozhodně nepřejí. A pak také silně spekulativní: Margaret Thatcherová se v jednaosmdesátém roce svého života těší relativně dobrému zdraví.

Zkratkovitost zpravodajských portálů na internetu však učinila z korespondence téma dne - shrnující titulky jaksi implikovaly, že bývalá premiérka je po smrti a že přípravy jejího pohřbu se proměnily ve žhavou kontroverzi. Podíl na tom mělo bezpochyby i převládající letní zpravodajské vakuum.

V diskusním fóru agentury Reuters se pak rozběhla vášnivá diskuse o tom, zda by si Margaret Thatcherová státem vypravený pohřeb skutečně zasloužila. Do obvykle věcného a politicky korektního tónu podobných britských debat na internetu se tentokrát vmísila jistá dávka jízlivosti a ironie.

Jeden z čtenářů doporučoval, aby se konal v každém případě pohřeb státní. Mohlo by se na něj alespoň dostavit 400.000 horníků a ocelářů, kteří přišli za vlády bývalé premiérky o práci. Další anonym v navazujícím odkazu dodal, že by se určitě postarali o to, aby víko rakve bylo řádně přibito. Hranice mezi černým humorem a nevkusem se v letních vedrech stávají poněkud nezřetelnými.

Faktem je, že Británie institutem státních pohřbů nijak neplýtvá - posledním premiérem, kterému se této cti dostalo, byl před 41 Winston Churchill. Tím spíše se může zdát dotaz labouristické poslankyně Cooperové - i přímočará odpověď, které se jí dostalo - jako poněkud nemístné.

Jenže jemné předivo parlamentní demokracie se skládá z mnoha koleček, z nichž některá možná vypadají při pohledu zvenčí jako přehnaně ozubená. Nevyplácí se je však ignorovat, či dokonce sypat do jejich ložisek písek, aby se zastavila a přestala pak hlučet.

Ivan Kytka; [email protected]