reklama
 
 

Otázka demokracie? Soudce Čermák nabídl dobrou odpověď

1. 3. 2018 11:55
Co by nám bývalý ústavní soudce řekl, kdyby ještě žil? Že si máme dávat pozor, abychom svobodu neztratili znovu?

Možná by nám Vladimír Čermák (1929-2004) ze svého díla přečetl tohle: "Totalitní tendence nejsou jen plodem katastrofálních krizí, ale vede k nim i pozvolný 'plíživý a zhoubný' proces, jehož počátek je ve fungující demokratické společnosti…"

Fakt, že pohodlně žijeme v demokracii a svobodě, podle Čermáka vůbec neznamená, že o tohle všechno najednou neočekávaně nemůžeme přijít. Nemusí být krize ani válka. Neděje se něco takového právě teď s naší českou demokracií a svobodou? Neděje se něco takového právě v Česku?

Pravděpodobně by se nás Vladimír Čermák pokusil varovat. Tedy velmi pravděpodobně. Můžeme to tvrdit, protože takhle se choval vždycky. Vladimír Čermák byl soudcem, filozofem, politologem, právníkem. Ale známe ho především jako soudce prvního Ústavního soudu nové České republiky. Rozhodoval například o Benešových dekretech. Mimo jiné. A ovlivnil část generace mladých soudců a právníků. I když jméno Vladimíra Čermáka bude pro velkou část společnosti nepříliš známé, neboť on sám publicitu nemiloval. Každopádně lidé jako on dnes zásadně chybí.

Právě teď vychází Čermákovo pětisvazkové dílo Otázka demokracie. Lepší dobu by si asi vydavatel vybrat nemohl, protože mnozí nad "otázkou demokracie" v Česku znovu začínají přemýšlet. A to s obavami.

Vladimír Čermák psal tohle své obří dílo tajně (napsané části ukrýval) v letech 1977 až 1985, tedy za komunistické nadvlády, v době nesvobody, přičemž velmi dobře viděl, co se děje kolem; "Pro funkci totalitárního řádu představuje strach jeden ze základních předpokladů," psal mimo jiné. Viděl totéž, co viděl i Václav Havel, že strach je opravdovým motorem diktatury, jejím skutečným rodičem, a každý demagog se strachem dokáže umně pracovat. Není tohle důvod, proč nás v poslední době pronásleduje tolik zpráv, které nás mají znejistit? Které v nás mají vyvolat strach? O migrantech, o nebezpečí islámu, o teroristech, o nebezpečích ekonomické nadvlády západní Evropy a diktátu Bruselu? Jedná se často o nesmysly, nepodložené fámy, dezinformace, ale ruku na srdce: Proč jim tolik lidí věří? A co tito lidé nepředvídatelného udělají, když se budou tak bát?

"Masy zejména v demokratických systémech nejsou vybaveny potřebnými prvky imunity a ve své 'sterilitě' se stávají snadno přístupným objektem manipulace…," píše například Čermák. Jinak řečeno - lidé v zemích, jako je dnes Česko, nejsou vždy schopni prohlédnout propagandu, protože jí nejsou trvale vystaveni jako jejich otcové či dědové, a neumí jí proto vzdorovat, tak by se toto Čermákovo poselství dalo číst. Možná někdo řekne, že je to hloupost, nebo dobře, je to pravda, ale nedůležitá, je to banalita. Co jsme ale udělali, abychom této propagandě a manipulacím (1.) buď čelili tím, že budeme falešné zprávy konfrontovat s těmi skutečnými, nebo (2.) učili veřejnost, aby si takový předvýběr dokázala sama udělat? Co jsme udělali pro to, aby to (3.) dokázaly alespoň naše děti? Co jsme udělali pro to, aby (4.) naše děti alespoň dobře věděly, jak taková totalita vypadá a jak je nebezpečná? Aby mohly jednou samy těmto nebezpečím čelit a aby věděly, čemu čelit vlastně mají?

Vladimír Čermák přemýšlel celé roky, nakolik má svoboda následovat až po důkladném vypořádání se s předchozí diktaturou. A byl přesvědčen, že nás čekají problémy, protože jsme se s komunistickou totalitou nevypořádali dostatečně. A neukazuje současná situace, kdy moc komunistů roste, kdy hodnoty svobody jsou zpochybněny, kdy je ohrožována svoboda slova, kdy politická reprezentace bez skrupulí porušuje závazky svých předchůdců (jako například u církevních restitucí), neukazuje to všechno, že měl pravdu?

V roce 1998 Čermák například upozorňoval, že české elity v listopadu 1989 selhaly, protože se nezasadily důsledně o odstranění zbytků předchozího totalitního systému. Čermák tehdy řekl: "Elity selhávají, když hovoří jen samy k sobě a sledují převážně vlastní cíle. Když nejsou schopny navázat dialog s masami. A v těchto masách vytvořit pocit, že každý obyčejný člověk může do věcí obecných mluvit. Masami myslím obyčejné lidi. Moje filozofie vychází z poznání, že každý akt, i akt elitní skupiny má svůj význam, vyvolá-li zážeh ve vědomí obyčejných lidí. Lidská společnost zde není kvůli několika jednotlivcům, ale též kvůli každému jednotlivému obyčejnému člověku, aby mu jeho život připadl smysluplný. Aby měl pocit, že může svým způsobem přispět k dalšímu vývoji." To platilo v roce 1998, kdy to Vladimír Čermák řekl, ale možná to ještě více platí dnes, tedy o dvacet let později. A čtrnáct let po jeho smrti. Stojí za to se k těm myšlenkám a varováním naléhavě vrátit.

autor: Luděk Navara | 1. 3. 2018 11:55

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama