Válka na Ukrajině už trvá 130 dní. Jak je nyní naladěna česká veřejnost? Jak vnímáme, že se Evropa ocitla na prahu smrtící vojenské války s Ruskem? Hybridní válka, snaha rozeštvat, rozložit Západ, probíhá už roky a málo jsme se jí bránili. V této nové, vysoce komplikované situaci začalo v pátek české předsednictví Evropské unii; co vlastně pro tuzemské občany znamená? Jak tuto příležitost vnímají?
Výzkumná agentura STEM provádí analýzy, jež se soustřeďují na srovnání nálad české společnosti ve vztahu k ruské invazi na Ukrajinu od konce března, poslední srovnání proběhlo v polovině června. Nabízí "posuny nálad za posledních deset týdnů zachycené ve třech výzkumných vlnách". Můžeme sledovat, jak se mění naše postoje, jestli se po překvapivě jednoznačném začátku mění. Důležité. Vypovídá to o nás.
Základní sdělení výzkumu STEM zní následovně: "Z aktuálních dat je zřejmé, že ochota české veřejnosti pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny na úkor vlastní situace oslabuje, což souvisí s posilováním obav o vývoj ekonomické situace. Stabilní však zůstává důraz na zapojení Západu do řešení ruské agrese a odmítání proruského narativu o důvodech invaze na Ukrajinu." Jestliže bylo naše počáteční odhodlání pomáhat uprchlíkům překvapivé, pak naopak vůbec nepřekvapuje, že ochota pomáhat klesá, zatímco naše spoléhání se na Západ, na jeho schopnost nás bránit proti Rusku, abychom nedopadli jako Ukrajinci, zůstává poměrně stabilní.
Pomoc uprchlíkům na začátku dubna "rozhodně schvalovalo" 29 procent občanů - vlastně ne zas tak moc, když domyslíme to peklo, jež se na Ukrajině odehrává, na konci května 23 procent, v polovině června 21 procent. Skupina "spíše schvalující" pomoc uprchlíkům je stabilnější, 35 - 32 - 32. A rostou ti, kteří ji "rozhodně odmítají", 16 - 23 - 36.
Sledujeme-li postoj občanů k ruské válce, tam se čísla vlastně hýbou spíš opačně. "Pro západní aktivitu" bylo na začátku dubna 37 procent dotázaných, na konci května 28 procent a v polovině června 36 procent. "Silně proruská" zůstávají konstantně čtyři procenta. V závěru analýza STEM říká, že "význam samotné války na Ukrajině ve společenské diskusi klesá, roste naléhavost problémů spojených s migrací a dlouhodobě neřešenými problémy ČR (které často válka zdůrazňuje). Klíčovou perspektivou je tedy zdražování, migrace a výrazná nejistota do budoucna".
Lidé se cítí přesyceni "špatnými zprávami". Cítí se přesyceni realitou
Obecně nahlédnuto poněkud otupujeme k utrpení Ukrajinců a celkem logicky víc a víc vnímáme svoje vlastní, domácí potíže, svoje ohrožení, jež se zatím občanům jeví především jako ekonomická. Někde na pozadí pak zůstává usazena obava z války, která by mohla eskalovat, začít se nás týkat mnohem víc. Jsme po mnoho let zvyklí, že se o naši bezpečnost stará někdo jiný. Za bolševika jsme byli součástí varšavského paktu, který nás bránil před svobodou. V demokracii jsme součástí NATO a EU, které nás, čekáme, budou chránit před Putinem.
Jako novinář už zase znovu a znovu slyšíte, že lidé jsou přesyceni "špatnými zprávami" a chtěli by slyšet "dobré zprávy". Nic na tom nemění fakt, že tedy odmítají realitu, že jsou přesyceni realitou. - Média prožívají momentální pokles zájmu čtenářů, diváků a posluchačů, protože si s touto objednávkou nedovedou poradit, zvlášť pokud pracují poctivě. Ostatně co znamená "dobrá zpráva"? Že zlevní benzin, což se v létě nestane, nebo že se Ukrajina stále dál brání, že odráží zběsilý nápor Rusů a že jí Západ včetně nás dál pomáhá?
Problém vidím v tom, že panuje jakási hlubší skepse, možná dokonce strach, kterému elity buď brání jen málo, slabě, nebo dokonce vůbec ne. Odkud to pramení? Žijeme v době, kdy se všecko musí odehrát rychle, žijeme v době "akce", v době až chaotického, překotného pohybu. Jakmile je něco vnímáno jako "pomalé", jako jsou dnes třeba pomalé i nepříliš staré filmy, nepřitahuje to. Zvykli jsme si na rychlost, na přívaly informací a s nimi na přívaly reklam. Reklamy nás přelaďují, předělávají na roboty, kteří čekají a chtějí jen to lehké, snadné, dobré, jen to, čeho si můžeme užít. Reklamy nás, smrtelníky, předělávají na vyznavače pozitivních emocí.
Jenomže válka tu pseudosnadnost, vylhanou snadnost, pseudolehkost, pseudopohodu mění, obnažuje její mělkost a pitomost. Navíc válka je skutečná akce, ne akce na obrazovce, a najednou vidíme, že v té reálakci stříká reálkrev a řádí reálsmrt. Proto se nemění naše doufání v sílu a zapojení Západu.
Zajímal by mě průzkum, který by se lidí zeptal třeba takto: "Mělo by NATO poslat své vojáky na pomoc Ukrajině proti Putinovi, jako nám ve 2. světové válce přišla na pomoc Amerika proti Hitlerovi?" Počítám, že "pro" by najednou hlasovalo mnohem méně lidí, báli by se atomových střel a Putinovy sebestředné, chorobné bestiality.
Ruský terorismus je nesrovnatelně horší než islámský terorismus
Otupujeme k dění na Ukrajině. Minulý týden zasáhla ruská raketa nákupní středisko ve městě Kremenčuk, úmyslný a cílený útok proti civilnímu objektu, civilnímu obyvatelstvu. Kolik mrtvých? Podle dosavadních zpráv 18. Zraněno 59. O dva dny později zemřelo 17 lidí v Oděse. Další zranění. Raketa zasáhla několikapatrový obytný, tedy civilní dům. Teroristické činy. Kdyby tohle spáchali islámští teroristé v Paříži či Berlíně, dva týdny by se nepsalo o ničem jiném, na Ukrajině se však terorismus stal denní realitou, "normálem". A je to špatně a je to taky naše chyba a vina.
Fakt, že poněkud klesá podpora ukrajinským uprchlíkům, znamená, že jsme si zvykli i na jejich utrpení. Postupně ho přestáváme vnímat a není nám nijak silně připomínáno. Spíš naopak. Jak už řečeno, elity to nedělají. Vládní politici mají plné hlavy práce s chudnutím země a explozí cen energií i potravin. Cesta Petra Fialy do Kyjeva je dnes pravěk. Přitom měla ohromný význam a dopad mimo jiné tím, že natočila hlavy občanů východním směrem, že tam nasměrovala naši pozornost. Chvíli mnozí nekoukali na sebe, ale na Ukrajince.
Opoziční politici, jako je Andrej Babiš a Tomio Okamura, ti dva už splývají, neliší se jeden od druhého, vysloveně pracují na odmítání uprchlíků a cpou do popředí "naše lidi", aniž by jim na nás záleželo. Tím pádem (a je to pád do jámy) nabádají "nestarejte se o Ukrajinu, ale o sebe". Potíž tkví v tom, že se o sebe Česko postarat neumí, bezpečnostně jsme neskutečně slabí. Samotné by si nás dal Putin jako zákusek po večeři.
Nejde jen o politiky, jde taky o novináře, kněze a faráře, intelektuály, influencery, o každého, kdo ovlivňuje veřejné mínění. Celá tahle banda poněkud selhává, málo nás upozorňuje, nebo přesněji málo upozorňujeme, že se hraje o budoucnost, o svobodu, o smysl života a o to, jak se sami na sebe budeme po nějakých deseti dvaceti letech dívat.
Protože jednou se budeme s dneškem vyrovnávat jako s minulostí. A my jsme se zatím nenaučili vyrovnávat se s minulostí. Jak se asi cítí člověk, který za komunistů udával, který držel hubu a krok a nabádal své děti, ať hlavně nevyčnívají a drží hubu a krok? Necítí dnes stud? Jak se na sebe budou lidé dívat za dvacet let, nebude jim stydno, že nechtěli Ukrajině pomoci? Že na ni po několika měsících začali zapomínat, protože se měli o trochu hůř? - A teď nemluvím o lidech, kteří řeší skutečné existenční potíže. Mluvím o střední a vyšší třídě, která se cítí "unavena" zprávami o ruské válce proti Ukrajině.
Chybí elity, kterým bychom věřili a které by nám opakovaly, že svoboda je nedělitelná, že naše svoboda je úzce spojena se svobodou drancované Ukrajiny, že máme o ukrajinské uprchlíky pečovat jako o sebe. Že se nemáme bát. Lidská mysl je jako ostří nože, otupuje a musí se denně brousit.
