reklama
 
 

Ovlivňuje wi-fi zdraví člověka? Jistě, tak silně, že už to nejde změřit

26. 3. 2019 12:50
Klid, vliv sítě na člověka neexistuje, wi-fi na nás nemá sebemenší vliv (dokud ji nevypnou, to by se pak objevily katastrofální následky).

Žijí mezi námi a myslí si, že se od nás liší, neboť vycítí, když je v prostoru, kde se pohybují, zapnutá síť wi-fi (což je ve městech pomalu všude). Jiní tvrdí, že mají na tento typ elektromagnetického pole alergii. Na festivalu Jeden svět běžel dokument "Všude kolem nás" nizozemské režisérky Bregtje van der Haakové, v němž vybraní lidé tvrdili, že různými typy záření moderních technologií trpí, jsou "hypersenzitivní" na elektrosmog moderní civilizace a vědí, cítí, že opravdu ničí jejich zdraví.

Někteří trpí tak silně, že prchají do lesů, pokoušejí se vyhýbat elektřině, bojí se vysílačů, vytvářejí komunity žijící v prostoru bez vybuzeného elektromagnetického pole, bojují proti němu, žádají ho "vypnout" atd.

Vědci jakýkoli negativní vliv vylučují, vystavení osob neionizujícímu elektromagnetickému poli je u nás i jinde omezeno zákonem, přičemž zákonné limity zaručují, že (jsou-li dodržovány) pole nemůže mít žádný záporný efekt, škodlivé zdravotní účinky.

Takže je to v pohodě, nemusíme se bát, mobil, wifina, mikrovlnka, televizní vysílač s lidstvem (dle současných znalostí vědy) nic nedělají, neškodí mu. Mají nějaký pozitivní vliv? Vůbec nějaký vliv? Dá se vyloučit, že nějaká složka našeho vnímání ono pole skutečně nevnímá? (S vysokou pravděpodobností se to vyloučit nedá.)

Experty popíraný pocit, že někteří jedinci "cítí wi-fi", "cítí vysílání", ovlivňuje je, ovšem poněkud bere za své (pravda, v úplně jiné rovině), když jedete ráno, v poledne, večer či v noci podzemní dráhou, vlakem, tramvají, autobusem a i bez jakékoli dávky fantazie doslova tu síť vidíte a hmatáte. Pozorujete totiž, co s lidmi provádí, jak s nimi cvičí, jak je ovlivňuje, jak je "má", drží.

Ten impakt je tak silný, tak všeobecně rozšířený, že ho už skoro ani nevnímáme, přijde nám totiž celkem normální. Každý druhý, někdy ještě podstatně víc pasažérů, zírá do mobilu, usmívá se na mobil, mračí, povídá si s mobilem. Když se nedíváte do telefonu (který je samozřejmě napojen na onu neviditelnou, údajně nijak na nás nepůsobící síť, je zapojen do onoho "bezpečného", "zdraví neohrožujícího" pole) a koukáte se na lidi s nosy zabodnutými do displejů, máte pocit, že jste šmírák, nebo nějak jinak vyšinutý jedinec.

Až zavedou neděli bez sítě…

Kamkoli se hnete, slyšíte otázku "Je tu free wi-fi? Jaký je heslo?" Objevují se lavičky s wi-fi a čekárny na autobus či tramvaj, které jsou on-line, metro se snaží "být napojené" po celou dobu, co drncá pod zemí, hotely, kostely, hospody, kavárny, nemocnice, školy, úřady, všecko to má wi-fi (jen márnice a hřbitovy zatím ne) a všude vidíte lidi s nosy zapíchnutými v telefonech, a když tam nefachá wifina, jedou aspoň přes data, běžně je potkáváte na chodníku, jak jdou, klopýtají, hledíce do spojovacího, ovládajícího, komandujícího přístroje…

Experti z Katedry elektromagnetického pole ČVUT FEL jistě dokážou, že vysílací pole na nás vliv nemá (neumějí ho totiž změřit), ale kdekterý řadový psycholog či kartářka potvrdí, že ten vliv existuje v tak obrovské míře, že je to jako měřit, jestli je ve vodě vlhko.

V sousedním Rakousku mají v neděli volno od nakupování (u nás se to považuje za zhůvěřilost, omezování osobní svobody utrácet a bavit se). Možná se blíží doba, kdy některé moderní státy zavedou newifi neděli, kdy se prostě na den síť vypne, abychom se rozhlédli okolo sebe (a to nejen tak, že hledáme znak vysílající sítě).

Aniž bych se považoval za staromilce, když pozorujete tu oddanost mobilům, propadnutí onlinování, touhu po síti, masivní, všeobecnou fyzickou nekomunikaci, nespojitost, vidíte jakousi moderní Sodomu Gomoru, podivné odlidštění, odčlověčení, zautomatizování. Do robotizace máme v Česku daleko, ale ten robotický grif, když ve veřejném i neveřejném prostoru taháme z kapsy počítač jménem mobil, kdy čekáme, až se ozve, kdy potřebujeme být on-line, to nápadně připomíná generaci lidsky vyhlížejících kyborgů.

Dovedu si představit lidi, kteří trpí alergií na nosy zaražené v displeji, kteří cítí strach, když vidí ve vagonu metra ten takřka dokonale atomizovaný svět spojený nikoli vizuálními a sluchovými vjemy, případně dotyky či pachy, ale výhradně virtuálně, kdesi "jinde", "jinak", zcela bez ohledu na aktuální okolí.

Dovedu si živě představit, jak to člověku najednou docvakne, uvědomí, připustí si tu síťovou past a začne prchat pryč, touží se proměnit v Křováka s rouškou kolem beder a bez mobilu, touží vytrhat ty nosy z mobilů, zvednout ty hlavy, nabídnout svůj nos a třít se nosy o nosy a ty druhé, živé, nevirtuální, masité, krevní a kostnaté zase cítit.

Ale jen klid, nepanikařit, žádná alergie na bezdrátovou síť neexistuje, nemá na nás sebemenší vliv, jsme v jejím hávu nezasaženi a naprosto "normální" (dokud ji nevypnou, to by zhoubné následky způsobilo).

Vlaků není třeba se bát, za většinu nehod může selhání konkrétního člověka, strojvedoucí si hrají s mobilními telefony, ale nikdo nám to nepřizná | Video: Daniela Drtinová |  17:34

autor: Martin Fendrych | 26. 3. 2019 12:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama