Bude náš svět lepší, nebo horší, až skončí covidová pandemie? Změní nás nová zkušenost, závan smrtelnosti? Přijmeme svoji omezenost, vrátíme smrt z nemocnic domů? Začneme víc pečovat jedni o druhé? Přestaneme toužit po blahobytu? Uzavřeme se do sebe a zavrhneme globalizaci? Odejdeme z Evropské unie, nebo náš pobyt v ní naopak posílíme? Sníží se naše životní úroveň, udržíme ji, nebo snad prožité trauma povede ke zvýšení efektivity? (Jestli si sami budeme chtít snížit životní úroveň, na to se ani neptám.)
Jedna z prvních věcí, která se dala v minulých měsících těžko přehlédnout: jak zranitelná je dnešní ekonomika. Stačí, aby byla na pár týdnů částečně zastavena, a hroutí se. Stát musí investovat (vypůjčit si) stovky miliard, aby jakž takž udržel dosavadní úroveň. Finančně žije většina z nás když ne ze dne na den, tak z týdne na týden. Jednotlivci nemají "polštář", stát už vůbec ne, ač lidem doporučuje, aby ho měli.
Nasadili jsme vysoké tempo, žijeme bez rezervy. Začneme (se) šetřit? Znamenalo by to úplně změnit pohled na smysl života. Jednoduše řečeno: jsem tu pro sebe, nebo pro druhé? (Pro teď, nebo pro čas za padesát let?) Ta otázka se prolínala i dosavadním průběhem koronavirové krize. Týkala se mě, nás, ale i politiků odpovědných za stát. Byl tu Babiš (kupříkladu v prvních týdnech nákazy) pro sebe, nebo pro nás? Hlavní otázka však zní: Jsem tu já pro sebe, nebo pro druhé? Stejně zněla i před covidem.
Pokud by nastala změna, změnil by se poměr aktivních a pasivních obyvatel ve společnosti. V lepším případě by přibylo aktivních, pomahačů (šiček roušek, lidí pečujících o staré, vědců, kteří se vrhli do testování, podnikatelů, kteří pomáhali, politiků, kterým nešlo o sebe a svoje PR). V opačném případě by pozitivně aktivních ubylo a zvýšil by se počet lidí, kteří udávali policii, že někdo neměl roušku, šířili nenávist na sociálních sítích atd.
Francouzský spisovatel Michel Houellebecq napsal: "Ani na vteřinu nevěřím prohlášením, že nic nebude jako dřív. Naopak, všechno zůstane naprosto stejné. Po uvolnění zákazu vycházení se neprobudíme do nového světa. Bude stejný, ještě trochu horší." Tento skeptik také tvrdí, že "výsledkem epidemie koronaviru bude urychlení už probíhajících mutací, k nimž patří omezování mezilidských kontaktů".
Smrt jako křivka grafu
Je velmi pravděpodobné, že zkušenost s covidem-19 nestačí na změnu společnosti. I proto, že za koronavirus "nikdo nemůže" (teď pomiňme, že Čína jeho existenci dlouho tajila). A pokud za jeho rozšíření něco "může", pak globalizace. Jenomže tento proces není vratný, není lahev od piva. Nejsilnější světové společnosti jsou nadnárodní, my jsme nadnárodní, cesta zpět do národní uzavřenosti nenastane. Globalizace se stala, nežijeme v Česku, ale ve světě. Měnit se budou globální procesy, možná se zvýší globální opatrnost.
Hodně teď slyšíme o soběstačnosti, že by třeba EU (nacionalisté prominou - euronárod) měla sama vyrábět strategické materiály. Nevěřím tomu. Na covid si zvykneme, přijmeme ho, ale fabriky na roušky a respirátory by za rok zkrachovaly. A příští globálkrizi neumíme předurčit.
Zajímavé jsou Houellebecqem zmíněné omezované lidské kontakty. Zaboříme se ještě víc do zprostředkovávající mezisítě? Internet se ukázal jako výtečný pomocník, jako ochránce lidských vztahů (domovy pro seniory by jinak zůstaly úplně odříznuty od rodin). Zároveň se však nedala přehlédnout žízeň po osobním kontaktu. Silně ji pociťovali nejen staří, ale i mladí. Viděli, že síť nestačí. Nevěřím, že se společnost bude ještě víc atomizovat.
Žijeme ve dvou protichůdných procesech - globalizaci světa a atomizaci společnosti. Globalizace nejspíš "zjemní", stane se především zdravotně opatrnější (hledání léku na covid-19 a vakcíny je opět globální, jinak to nejde). Atomizace nezesílí. Pud být spolu, tendence k fyzickému sdílení, společenství, je nezničitelný atavismus.
Hrobeček s nápisem Zde leží Česko
Jak se změní "naše malé Česko"? Zároveň jsme "naše velká Evropská unie". Ona jsme my, my jsme ona. Koronakrize jen zesílila, co se dělo před ní. Jsem optimista. Menší část by chtěla zašpérovat hranice, vystoupit z EU, zamknout národní klec, která však neexistovala ani za komunistů. Ano, vláda hranice zavřela, část vyděšeného lidu kývala. Jenže další část (mezi niž patří intelektuální elity, vědci i podnikatelé), tedy část rozhodující, si je vědoma, že po uzavření by Česko připomínalo hrob. Chudý, hlínou zaházený hrobeček s žulovým kamenem, na němž bude stát Zde leží Česko.
Smrt. Osobní aspekt koronakrize. Historik a sociolog Stanislav Holubec míní: "Postupně se tak prosadila představa, že smrt nám nehrozí. Smrt se stala tématem, na které se nemyslí a o kterém se nemluví. Není vyloučeno, že se tohle po pandemii změní." Naproti tomu Michel Houellebecq napsal: "Mrtvý je jen jednotkou do statistiky každodenních úmrtí a úzkost, jež se šíří mezi lidmi z narůstajících čísel, má v sobě něco podivně abstraktního."
Souhlasím s Houellebecqem. Ze smrti se stalo abstraktní číslo a křivka grafu, jež "strmě stoupá", nebo "se už narovnává". Jakmile smrt zestatistikujeme, převedeme na sumy, mění se v něco jako Dow Jonesův index. Dnes zemřelo 24 lidí; co to má co dělat se mnou? Smrt vnímám, když se starám o umírající matku, ne když sleduji statistiku. A kolik lidí po covidu vezme rodiče domů z domovů či z nemocnic? Odpověď známe.
Smrt není abstraktní, zato strach ze smrti abstraktní je, a proto může být zákeřný a nebezpečný. Dá se jím manipulovat (viz snadnost, s níž byly u nás, ale i v jiných zemích EU, zavřeny hranice). Smrt samotnou jsme odsunuli do špitálů, a tam probíhá za koronáče, pokud nemocnice stačí. Pokud ne, vyhřezne ven, pro nás ale jen jako fotografie.
Pandemie covidu-19 nás do hloubky nezmění. Aby se česká nebo jiná společnost změnila, musela by změnit své hodnoty, pohled na život, na svět. Otřes, který by nás vedl ke skromnosti a rozšířenějšímu soucitu s nejslabšími doma či jinde, by musel být mnohem drsnější. Změna, na které bychom měli usilovně pracovat? Zbavovat lidi strachu. Nevěřit těm, kteří strach vyvolávají.
