Vlastně se zdá, že to nemohlo dopadnout jinak. Za zabíjení u bývalé československé železné opony nebude potrestán žádný z vrcholných funkcionářů, kteří nesli odpovědnost.
Městské státní zastupitelství v Praze definitivně odmítlo stížnosti a zastavilo stíhání pohlavárů totalitního režimu Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara. Dnes šestadevadesátiletý Štrougal předsedal federální vládě, devadesátiletý Vajnar byl ministrem vnitra. Ve hře tak už zůstává jen možnost odsoudit bývalého tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa Jana Fojtíka, ale ta je vzhledem k jeho věku čistě teoretická.
Duševně neschopní
Železná opona, u níž zemřelo více než dvě stě lidí, separovala bývalé Československo od Rakouska a západní části Německa. Byla součástí ostře střežené hranice, která rozdělovala Evropu i sousední Německo na svobodnou a nesvobodnou část.
A zatímco právě v Německu byli vrcholní představitelé - včetně posledního stranického vůdce Egona Krenze - odsouzeni už před více než dvaceti lety, v Česku se spravedlnost vymoci nepodařilo. Justice potrestala jen čtyři nešťastné vojáky, kteří poslouchali rozkazy a u hranic stříleli. Ty, kteří rozhodovali, se v té době ani nepokusila hnát k odpovědnosti. Jedná se tedy o dvojnásobnou křivdu, protože i samotný pokus spravedlnost zjednat vedl k další nespravedlnosti.
U československé hranice ovšem umírali i Němci. Jejich případy se proto na podnět mezinárodní organizace Platforma evropské paměti a svědomí začalo zabývat státní zastupitelství v bavorském Weidenu. Právě jím iniciované vyšetřování se pak soustředilo na Štrougala, Vajnara a také někdejšího komunistického generálního tajemníka Miloše Jakeše, který ovšem loni zemřel.
Za působení této trojice docházelo u železné opony k drastickým tragédiím; brutální byla především smrt východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze, kterého u Bratislavy roztrhali hraničářští psi.
Právě jeho pozůstalí se na českou justici obrátili se stížností už před rokem, když státní zastupitelství ukončilo stíhání funkcionářů s odkazem na zdravotní posudky. Podle nich nebyli schopni sledovat soudní řízení, "neboť u dotyčných byla diagnostikována duševní choroba, v důsledku které nejsou jmenovaní schopni chápat smysl trestního stíhání".
Poškození s tím ovšem nesouhlasili. Upozorňovali, že "znalec prim. MUDr. Vlastimil Tichý byl členem Komunistické strany Československa, vojákem (důstojníkem) pověřeným obranou státních hranic, neboť byl zařazený u útvaru protivzdušné obrany. Současně disponoval prověrkou, která mu v době komunistické totality umožňovala přístup k přísně tajným dokumentům. Byl tedy úzce spjatý s komunistickým režimem, a navíc měl pečovat o tehdejší systém ochrany státních hranic. Obdobnou prověrku pak měl i znalec prim. PhDr. Jiří Klose, Ph.D".
Rozkaz zněl jasně…
Zdá se, že nejde o náhodu. Před lety podobně unikl trestu jiný komunistický prominent, Stanislav Tomeš. Strůjce bombového atentátu, který československá komunistická rozvědka zorganizovala v roce 1957 ve Štrasburku a při němž puma zabila manželku místního prefekta.
Případ, na kterém spolupracovala česká a francouzská justice, nakonec skončil mezinárodní ostudou: rozvědčík Tomeš dosáhl díky znaleckému posudku v roce 2007 přerušení stíhání. Posudek přitom zpracoval lékař, který působil na ministerstvu vnitra, stejně jako kdysi Tomeš. Ten se tak mohl vyhýbat soudu, přestože mu byl pravidelně obnovován řidičský průkaz a věnoval se například střelbě z pistole, na niž měl platný zbrojní průkaz. Kličkovat před spravedlností se mu dařilo až do roku 2012, kdy bylo řízení definitivně zastaveno.
O rok později se případem (už jen v teoretické rovině) zabýval Nejvyšší soud. A dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo chybné, obnovu stíhání už ovšem z procesních důvodů nařídit nemohl.
Jinými slovy si můžeme rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložit i takto: "Na spravedlnost jsme úplně nerezignovali, ale zjednat ji neumíme." Pro příbuzné a rodiny obětí je těžké takovou filozofii přijmout. Snadné by to ale nemělo být ani pro ostatní. Nejde totiž jen o zločiny z minulosti, ale o spravedlnost v jejím celku.
Náměstek městského státního zástupce v Praze Vladimír Hackl ovšem všechny stížnosti odmítl. Včetně té, která upozorňovala na možnou podjatost znalce. "… z podkladů poškozených neplyne, že by byl jmenovaný členem Pohraniční stráže," píše. A pokračuje: "… zařazení jednoho ze znalců (lékařů) do armádních vzdušných sil takový vztah nezakládá."
V souvislosti s tím stojí za připomínku, že Pohraniční stráž operovala jen na zemi a železnou oponu ve vzduchu střežila právě protivzdušná obrana. Například v roce 1975 tak sestřelila nad československým územím polského uprchlíka Dioniza Bielańského, který se pokusil o emigraci práškovacím letadlem. Proti stíhačce neměl šanci.
Je to sice jiný příběh, i ten bychom však měli znát a připomínat si jej. Abychom věděli, že za oběti železné opony rozhodně nemohou jen pohraničníci.
