Velmi necovidové, a přece aktuální téma: papež František podpořil homosexuály, kteří spolu chtějí oficiálně žít. Neudělal to z kazatelny, ale prostřednictvím biografického dokumentárního filmu Jevgenije Afinejevského nazvaného Francesco, který byl promítán na filmovém festivalu v Římě. Tenhle pokorný, přátelský, velmi lidský (ve smyslu humánní) papež podpořil zákony, které umožňují homosexuálům vstoupit do registrovaného partnerství.
Řekl toto: "Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají právo na rodinu. Nikdo nesmí být vylučován nebo činěn nešťastným… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu." V dokumentu pak František zatelefonoval homosexuálnímu páru, který adoptoval tři děti. Vyzývá oba, aby děti zapojili do života jejich farnosti i navzdory možnému odporu části věřících.
Papež dělá revoluci v katolické církvi, jejíž "konzervativní" část (ve skutečnosti spíš zamrzlou, od reality odtrženou) tím nesmírně rozezlí. Nekatolík by asi řekl, že se papež vlastně "jen" připojil k evoluci, k přirozenému vývoji.
Je zvláštní, že k této zvěsti - pro katolíky i mnohé další křesťany je to nepochybně zvěst - použil typicky světské médium - film. A zpráva se objevila na filmovém festivalu, tedy v prostředí, které je na hony vzdáleno od ticha chrámu. Papež jako by do své církve a ke křesťanům najednou přicházel zvenčí, otáčí základní princip, kdy kněz z chrámu oslovuje okolní, profánní svět. Stává se z něj papež poutník, který přichází z "nesvatého" prostoru a oslovuje prostor, který obývají věřící všeho druhu.
Jorgemu Mariovi Bergogliovi bude v prosinci 84 let. Podivuhodné, jak je tenhle starý kněz v tak vysokém věku myšlenkově svěží a otevřený. Zůstává díky své víře mladý v tom nejaktivnějším významu. Jde u něj o velmi odvážný čin, který nepochybně vyvolá vášnivý odpor. Dosud hlásal, že homosexuály je třeba respektovat jako lidské bytosti, zároveň však nijak nezpochybňoval pozici katolické církve, jež odmítá homosexuální svazky a učí, že homosexualita sama o sobě není hřích, ten představuje až sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví. Podle církevního učení homosexuálové mají žít "cudně".
V roce 2013 (tedy v roce, kdy byl zvolen hlavou katolické církve a uveden do úřadu), když se vracel letadlem z návštěvy Brazílie, řekl papež toto: "Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?" O tři roky dříve coby arcibiskup v Buenos Aires veřejně odmítl zákon vztahující manželství i na homosexuály.
Krajina výkřiků a nemoci k smrti
Zajímavé je, že se ve filmu nevyhnul slovu rodina. "Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají právo na rodinu." Poté zmínil zákon o registrovaných partnerstvích (tedy nikoli manželství). Papež jasně řekl, že muž a muž či žena a žena vychovávající děti mohou vytvořit rodinu, mají na to právo. A mají s dětmi chodit do kostela, nemají se nechat odradit odporem některých bratrů a sester. Pro katolické konzervativce je rodina zásadně a výlučně svazkem muže a ženy (samozřejmě v tomto pořadí).
Františkovi konzervativci jistě vmetou znovu do tváře, že je "levičák" nebo "neomarxista", a budou ho kritizovat, že mění neměnný prařád světa a lidstva. Jenomže on se zjevně drží Ježíšovské výzvy "miluj bližního svého jako sebe samého". Tenhle papež je prostě a jednoduše křesťanský, biblický, miluje lidi, nikdo podle něj "nesmí být vylučován nebo činěn nešťastným". Je to tak prosté, obyčejné, a přece stále dál převratné a provokující, protože my chceme vylučovat, potřebujeme prosívat a určovat, kdo smí být šťastný a kdo musí zůstat nešťastný. Papež propast vylučování a odmítání překračuje.
Řečeno s katolickým knězem a myslitelem Tomášem Halíkem, jemuž je 72 let, papež slyší křik homosexuálů, kteří chtějí taky milovat a mít rodinu. Loni v rozhovoru pro Aktuálně.cz Halík řekl: "Náš svět je 'krajina výkřiků'. Aktivity LGBT jsou výkřikem: Přijměte nás v naší jinakosti! Reakce prelátů jsou výkřikem hrůzy: Náš svět končí a tomu přicházejícímu nerozumíme! Je to projev strachu, zloby a zoufalství, které už Kierkegaard nazval nemocí k smrti."
Držitel Templetonovy ceny pokračoval: "Kdyby si církevní funkcionáři dokázali místo okamžité pobouřené reakce na sociálních sítích tiše sednout aspoň na hodinu v noci či brzo ráno do kaple, zklidnit a vnitřně zpracovat emocionální pěnu a vše do hloubky promeditovat (jako to dělá například papež František), mluvili by pak jako duchovní lidé a pastýři, a ne jako rozzlobení zahořklí staříci. Všimněte si, jak nekriticky přejímají 'klausovské' politické nálepky (homosexualismus, neomarxismus) a jak tam chybí skutečná duchovní diagnóza, podstata věci jim zcela uniká."
Papež František jedná jako pastýř, nikoli jako zahořklý stařík. Je krásné vidět starého člověka, který nezakysl a neodmítá současný svět, žije plodné, bohaté stáří, nabízí nám dobrý vzor. K Františkovi se nějak nehodí slovo elita, protože dnes nabylo poněkud zkresleného smyslu, a přece on je pokorná elita tiše promlouvající do života věřících.
K naší velké škodě jsme zvyklí na hořké staříky zcela jiného druhu a ražení (Zeman, Klaus, Duka, Piťha a další). Hrají si na konzervativce, ale přitom nejsou pevní, konzervativní v tom úplně nejpodstatnějším - v lásce k člověku. V lásce k člověku, i když je muslim, uprchlík, migrant, gay nebo lesba.
Promluva Tomáše Halíka na Zelený čtvrtek: Prázdné kostely vyzývají k jednotě (video z 9. dubna 2020)
